Díky médiím se opět zákon o církevních restitucích dostává do popředí zájmu občanů této republiky. Ve zprávách vidíme, slyšíme i čteme, kde a jaký majetek si církev nárokuje a požaduje. Vyjadřují se zastánci restitucí i oponenti. Vidíme, jak z některých církevních hodnostářů se stávají i mediální finančníci jdoucí jasně za svým cílem. Pro věřícího člověka je tento stav dosti zatěžující, neboť musí svým spoluobčanům stále vysvětlovat, že ne všichni křesťané jsou zastánci církevních restitucí lačnící po majetku státu, že jsou i lidé v církvi, kteří jsou jednoznačně proti tomu, jak je tento zákon postaven. Navíc neustálé zobecňování církev, vrhá špatné světlo na křesťanství obecně, které není symbolizováno jen římskokatolickou církví, ale křesťanství je společenství složené z mnoha církví, mnoha různých institucí, vzájemně si podobných i různorodých, které mají i na restituce různý názor. Toto zobecňování vede také nevědomosti a obviňování dalších křesťanských církví z lakoty, což není na místě, neboť, tak jak byl zákon v původním znění navržen, byl poměr majetku 98% / 2% tedy 98% pro Římskokatolickou církev a 2% pro všechny ostatní církve, včetně Federaci židovských obcí. Tedy pro všechny křesťanské církve a židovské obce kromě Římskokatolické, totálně likvidační. Protože církve by místo pravidelné částky na platy duchovních dostali v poměru tak malou částku, že by si sotva dokázali vytvořit rezervu či se v nové situaci zorientovat. Protože tento návrh zákona byl opravdu nestoudný a do očí bijící, došlo k novému rozdělení 80% / 20% tedy opět 80% pro Římskokatolickou církev a 20% pro všechny ostatní. I takovéto rozdělení není zcela „košer“ (čisté), ale již je přijala i Ekumenická rada církví, zastupující ostatní neřímsko-katolické církve a o zákonu se začalo jednat s vládou, jejíž členové měli na tomto zákoně, jakoby zájem. Ačkoliv je v této věci několik závažných otázek, zůstávají nezodpovězené a skryté.

Ačkoliv z různých stran zastánců restitucí slyšíme, že vyrovnání je spravedlivé, nikdo se nezabýval například otázkou co s církevním majetkem zabaveným za II. světové války nacistickými okupanty. Vždyť nap. Po atentátu na Říšského protektora R. Heidricha, byla zrušena Pravoslavná církev a její majetek přešel do rukou státu. Po skončení války nedošlo k úplnému navrácení tohoto majetku. Další otázkou je co když Římskokatolická církev či další církev z těch, které dostanou větší vyrovnání, tyto peněžní prostředky uloží nebo převede do zahraničí. Může si náš stát dovolit takový luxus nechat vyvést do zahraničí majetek v takové výši. Tato věc není zákonem nikterak ošetřena. Stejně tak to, že po skončení vydávání majetku bude Římskokatolická církev největším vlastníkem lesů a zemědělské půdy což přinese nové, neznámé a zatím právně neošetřené postavení mnoha subjektů, jako jsou živnostníci, komerční spol., ale i obce a státní organizace.