Například diskriminace žen ve veřejném životě, kruté trestání provinilců proti těmto zákonům, usekávání rukou, kamenování, násilnosti náboženské policie atd. Uplatňování náboženských zákonů slouží totiž islamistům k zastrašení obyvatelstva a jeho snadnějšímu ovládání. Zastánci radikální islamizace přitom vědí, že se jednoduše nemohou prosadit v dnešních většinou občanských společnostech, které jsou, jako například v Africe, spíše nábožensky umírněné nebo dokonce přímo sekulární.
Čekají proto na nějakou vhodnou příležitost, například na politické převraty v některých dříve diktátorsky řízených zemích nebo na nějakou neočekávanou destabilizaci v zemích, které se doposud relativně úspěšně vyvíjely. Jakmile ucítí příležitost proniknout do nitra dění a radikalizovat ho, zvýšit napětí a začít používat násilí, bez jakýchkoli skrupulí to začnou dělat. Západní společenství by proto mělo pozorně sledovat dění v afrických nebo blízkovýchodních zemích a snažit se pomoci všem těm silám, které jsou ohroženy a nemají přitom dostatek sil se tomuto tlaku islamistů bránit. Nejde přitom o obhajobu nějakých zvláštních zájmů Západu, ale o obhajobu míru a šancí na klidný vývoj v takto ohrožených zemích. Velkým současným příkladem je Mali,rozlehlá země na západě Afriky.
Větší část Mali je na severu spojena s jižní částí širším pruhem země, přičemž sever je převážně tvořen pouštními oblastmi, které jsou dnes řídce osídleny. Naopak jih země je hustěji obydlen, protože je zde mnohem mírnější klima, vhodné pro zemědělství, je zde mnohem větší počet měst, včetně hlavního města Bamako. Sever země sousedí na severu s pouštními oblastmi Alžírska, na západě pak s Mauretánií a na východě s Nigerem. Na první pohled jakoby tvar země, její rozdělení na dvě části, rozdílně utvořené klimaticky, demograficky, ale i co se týká hospodářských poměrů, lákal k pokusům o rozpad státu.
Mali není homogenní stát, žije v něm asi 30 národnostních skupin, mluvících řadou jazyků, část obyvatel žije usedlým zemědělským životem, část životem nomádským, což znamená, že se stěhují nejen v rámci státu, ale i přes hrabnice do sousedních států. Mají proto také rozdílné životní šance. Týkalo se to a týká především kmene Tuarégů, jenž žije zčásti na severu Mali, zčásti v Libyi, v Nigeru a dalšách oblastech regionu. Proto bylo vždy obtížné udržet stát pohromadě a jednotně ho spravovat. Navíc na severu země žilo převážně, dokonce z devadesáti procent, islámské obyvatelstvo sunitského vyznání, zatímco na jihu žili převážně muslimové, vyznávající mnohem mírnější a mírovější islámský súfismus. Přesto Mali dlouho platilo jako relativně dobře se vyjející země, která se postupně demokratizuje.
Krize nastala poté, kdy v Libyi skončila mezinárodní akce, zaměřená na ukončení občanské války a svržení diktátorského režimu Muammara Kaddáfího. Tuarégové bojovali na stráně diktátora, jenž je silně vyzbrojil, byli ovšem po jeho pádu v podstatě z Libye vyhnáni a namířili do oblastí, kde již předtím také žili, to znamená do hlavně do Mali, sousedního Nigeru a do Čadu. Tehdejší malijský prezident Touré jim dovolil vstoupit do země, aniž by požadoval odložení zbraní, jako to učinily Niger nebo Čad. Tuarégové jsou bojovný kmen a po nějaké době začali opět požadovat autonomii pro své oblasti na severu země. Vypukly boje s vojsky malijské vlády, jenže ta byla poražena a ze severu země vyhnána. To se stalo na začátku roku 2012. K tomu ovšem přibyla další a mezinárodně mnohem nebezpečnější síla s názvem Al-Kajda v islámském Maghrebu.
Jakmile do vnitřního konfliktu malijského státu vstoupila tato mezinárodní islamistická a teroristická skupina, situace se z hlediska Západu radikálně změnila. Ideologicky je totiž tato skupina reprezentována tzv.wahabismem, to znamená islámským radikálním fundamentalismem , jenž jednoznačně sleduje zakládání islámských států, v tomto případě v Africe. Pro wahabisty jsou nepřáteli nejen západní státy, ale i ti muslimové, kteří jsou z jejich hlediska umírnění, náchylní ke kompromisům se stávajícími režimy, jako například sufisté. Ty státy, které se nebudou chtít podrobit jejich fanatickým představám o jediném správném božím řádu, by pak měly být rozbity, rozděleny, takříkajíc zrno odděleno od plev. Domovskou zemí wahabistů je Súdská Arábie, takže si lze představit i jejich materiální vybavení.
Za této situace vyhověla francouzská vláda naléhavé žádosti malijské vlády o pomoc, protože hrozil rozpad suverénního státu, občanská válka s širokými mezinárodními důsledky v tomto africkém regionu. Nejde přitom jen o Mali, ale i o Niger, Mauretánii, Senegal, ale nakonec také o Alžírsko a další státy. Francouzský prezident Hollande pochopil, že Francie má zvláštní odpovědnost, protože v tomto regionu byla vždy tradičně přítomná, poslal do Mali vojáky, kteří osvobodili sever země od islámských teroristů a dostalo se mu pomoci a podpory i celého mezinárodního společenství. To, že se český parlament na základě návrhu vlády rozhodl poslat malou pomoc do Mali byl správný krok k zajištění míru v Africe. Opakuji, nejde o islám jako takový. Mali nebo Senegal jsou země obývané převážně muslimským obyvatelstvem, ale jeho pojetí islámu je slučitelné s demokratizací těchto zemí, je to umírněný islám, nevyznávající násilí, teror a vraždy jako nástroje boží vlády.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
