Problém je v tom, že každý ústavní činitel by si měl především uvědomovat své místo v ústavním systému a neměl by snít o nějakém větším nebo jiném místě.
Každý demokratický ústavní systém je totiž především vyváženým systémem tří mocí, zákonodárné, výkonné a soudní a nikdo by se neměl pokoušet tento systém nově vymezovat nebo nově intepretovat, protože se dostane zákonitě s nějakými jinými jeho účastníky do konfliktu. Velkou roli zde také hrají určité ústavní zvyklosti, protože ty jsou pro každého demokraticky smýšlejícího člověka výrazem určité zažité a fungující tradice. A ty patří k politice stejně tak, jako písemné dokumenty.
Podívejme se z tohoto hlediska na spor o jmenování velvyslanců. Nechápu, proč téměř nikdo nepovažuje za důležitou skutečnost, že podle ústavy prezident nejmenuje velvyslance, ale pouze je pověřuje. To není slovíčkaření, ale něco velmi důležitého. Výraz pověřuje, totiž znamená, že jde o nějaký stupňovitý proces. Znamená, že velvyslance, jakožto svého současného nebo budoucího zaměstnance vybírá ministerstvo zahraničí, schvaluje vláda a teprve na konci řady stojí prezident, jenž vládou schváleného člověka pověřuje výkonem této funkce. Kdyby ho jmenoval, znamenalo by to, že ho sám vybral a ustanovil do funkce. Pak by také mohl rozhodovat, zda pro tento účel například uspořádá výběrové řízení, sestaví výběrovou komisi, jejímž doporučením by se řídil nebo neřídil. Nebo by se mohl rozhodnout, že se bez takového řízení obejde a rovnou dotyčného jmenuje. Jenže tak ústava nemluví. Ta sice také nemluví o ministrovi zahraničí, ale o zásadní roli vlády a ministr je součastí vlády.
Bývalý ministr zahraničí Cyril Svoboda se přidal na stranu Miloše Zemana a v televizi mluvil o tom, že doporučuje současnému ministrovi Schwarzenbergovi, aby ustoupil a paní Livii Klausovou jmenoval velvyslankyní na Slovensku. A že ten mu pak zase ustoupí a jmenuje některé, které ministr navrhuje a on je odmítá jmenovat. Jinými slovy doporučuje mu politiku výměnného obchodu, kterou on sám prováděl s prezidentem Klausem. Jenže my bychom měli být rádi, že to jsou doby minulé a že dnes jde o skutečné spory o ústavní pořádek a ne o handrkování s lidmi jako figurami stranické nebo klintelistické politiky.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
