Spontánní pohyb davů vedl obvykle k revoluci. Brzy se totiž najde někdo, kdo se do čela takového hnutí sám zvolí. Ostatně francouzská revoluce je sice už nějaký ten pátek minulostí, ale byť se dějiny nikdy neopakují stejně, lidské chování bývá až mrazivě podobné.

Macron je volební selhání se vším všudy. Vždyť s důvěrou oscilující okolo dvaceti procent se v minulosti nemohl pochlubit skoro nikdo, pravda, jeho předchůdce Hollande na konci své vlády klesl až na dvanáct procent. Francouzi volbou Macrona hledali změnu a našli mizérii.

A najdou ji i podruhé a potřetí, protože chyba je dílem v Macronovi, ale chyba daleko podstatnější je v euru, které Francii táhne dolů, v státním etatismu, který nevede k pokroku a rozvoji, v mnoha milionech lidí na dávkách, kteří zatěžují už tak extrémně zadluženou pokladnu a v politické neschopnosti si přiznat, že současné neo-marxistické směřování Evropské unie je zhoubné pro všechny. Nakonec i jakž takž fungující Německo zasáhne krize také. Protože dluhy narůstají, nespokojenost jakbysmet, migrační krize zdaleka není vyřešena a životní úroveň západních Evropanů se zhoršuje.