Navíc hybridní autobusy mají stále olejové hospodářství, jejich životnost je obvykle nižší než u trolejbusů (elektrobusů) a jejich hlukové parametry opět patří mezi vysoké škodliviny. S ohledem na svoji konstrukci pak vyžadují velmi perfektní dvojí údržbu. Opět tedy tlak na vyškolený specializovaný personál.

Proto odborná veřejnost provozovatelům městské veřejné dopravy věnovat zvýšenou pozornost výsledkům provozování hybridních autobusů nejen z pohledu emisí a hluku, ale i z pohledu údržby a provozních nákladů. Pouze porovnání všech parametrů s trolejbusy, parciálními trolejbusy, elektrobusy a s autobusy na zemní plyn by mělo být rozhodující pro úvahy volby nového vozového parku. Zdá se, že v takové Praze na tohle nikdo neslyší.

Nařízení z EU jako alibi špatných nákupů

Téměř cca dvojnásobná cena a snížení emisí o dvacet procent u hybridních autobusů opravdu něco zásadního řeší? Spíše nikoliv, než ano, byť přiznejme, že do Evropskou unií dočasně nařízených parametrů se tak mnohá města trefí, včetně Prahy. Otázkou politickou ovšem je, zda cílem komunálních politiků je ozdravění města nebo splnit počáteční nařízená čísla z EU.

Trolejbusová trakce (samozřejmě parciálních trolejbusů s bateriemi) by se v plánech měst měla stát páteřní, nikoliv doplňkovou dopravou, pokud se neupřednostní v daném městě výstavba metra, příp. tramvají. A ekologicky lepší než hybridní autobusy jsou autobusy s plynovými nádržemi na stlačený zemní plyn (CNG).