Takové politicko-náboženské nesmysly mají opět splést občanskou mysl a podpořit politicky pravicové politiky- „vlastence". Osamělý mocnář se postupně izoloval svými činy a nyní se snaží, aby byli izolováni i občané. Tentokrát přes kartu „vlastenectví" a jako pavouk ve své hradní skrýši, by nejraději vládl zcela sám. „Vlastenectví" se mu nyní hodí, ale je poněkud pozdě a navíc, kdo mu ještě uvěří?
Politici u nás zaspali - není divu, kdo si rád nezdřímne po velmi sytém obědě, trvajícím desetiletí - to se odkrví mozek až k jeho zániku. Politickým fíglem poslední doby je to, že „zástupci" lidu říkají a opakují, co občanskému lidu vadí - to, co lidu sami způsobili nebo připravili, nakonec nedělají nic nebo dělají tak, aby se šlo proti zájmům občanské většiny, kterou zcela nevlastenecky rozdělují a štvou skupiny občanů proti sobě. To jsme dostatečně poznali po posledních volbách. Jako eso z rukávu nyní vytáhli kartu „vlastenectví", které předtím zcela pohřbili - ti samí a je to jen „z nouze ctnost". Mohu být vlastencem třeba i mezi cizinci. Mohu uznávat a vážit si i jiných národů a přesto mohu zůstat vlastencem a s ostatními státy i národy nebo menšinami spolupracovat, bydlet a snášet je vedle sebe. Je to o tom, že někam patřím a je mi to blízké, protože se tam cítím dobře. A protože se někde cítím dobře, tak mě to nutí, abych se cítil ještě lépe a své okolí zveleboval, ochraňoval a udržoval a hlavně jej nepoškozoval. Někde mám kořeny, bydliště a vlast nebo domov, ale je i možné, že se jinde mohu cítit lépe a vlast budu uznávat jinou, než bylo mé původní rodiště - i to je možné. Jde z velké části o čistě subjektivní pocit a cítění, které je samozřejmě podporováno i jednáním vládnoucích politiků a jejich vztahu ke státu a občanům. Jde rovněž o přiměřenost i přirozenost. U nás se snadno zaměňuje „vlastenectví" s nenávistí zejména k menšinám u nás v Česku, ale postupně i k těm, kteří jsou sociálně slabší, nemocní nebo postižení, což nebylo ani v minulém režimu.
Počátek a důvod k dušení vlastenectví byl způsoben tím, že ideologicky a politicky jsme se - jako - „potřebovali otevřít světu", aby se však bez problémů dal rozkrást náš stát a prodat naše podniky, obchodní značky a kde co, cizincům za hubičku. Političtí veksláci žádné vlastenectví nikdy neuznávali a s mantrou „peníze na prvním místě", jim bylo a je, naprosto jedno nejen vlastenectví a státní suverenita, ale i český občan, stát a celá naše budoucnost Česka. Celé „vlastenectví" vyměnili za peníze k vlastnímu obohacení. Karta „vlastenectví" zní tedy dnes falešně a populisticky, zejména od těch, kdo stáli na počátku udupávání našeho vlastenectví. „Vlastenectví" v pravicovém pojetí, se stává dalším populistickým nástrojem upevnění moci, ale nevychází z činů potřebných zejména pro lepší život většiny občanů v našem státu - a to především. Politici jsou poplatní sami sobě a cizině více, než vlastním občanům a to není v žádném případě ani trochu „vlastenecké". V této věci je p. Paroubek napadán, že preferuje naší integraci v EU a na druhé straně klade důraz na „vlastenectví", což se nevylučuje, pokud se bude jednat o spolupráci s okolními státy a za lepší život pro naše občany a získání větší suverenity, resp. rovnoprávnosti našeho státu i občanů v Česku, EU i ve světě.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz