Patolízal trpí i závistí, když někdo něco umí lépe, než on, má potřebu druhého shazovat. Patolízal se dolíže, bohužel,  často  až k vysokým  politickým funkcím, protože oplývá všemi  vlastnostmi, které jsou v politice žádoucí.

Patolízalové  mají silnou tendenci vládnout a manipulovat s lidmi, ale nemají přirozenou autoritu, právě pro své, společnosti  odporné vlastnosti. Často nemají ani dostatečné znalosti, ale o to větší chuť  mají mít moc a rozhodovat.  Do vysokých funkcí se dostávají stejným způsobem, jako jednali již v útlém věku.  Známe je všichni. Když patolízalové vyrostou, jsou samozřejmě horší a dostanou-li navíc moc, kam se také díky patolízalství dostali,  je to pro jejich okolí katastrofa – natož pro stát, zastávají-li vysoké funkce. A těchto patolízalů nyní máme více, než je zdrávo, možná právě proto, že jak se říká: vrána k vráně sedá. A  je to i důvodem, proč normální člověk v politice nevydrží, protože s většinou   patolízalů kolem sebe,  musí čelit jejich nestravitelným  vlastnostem, takže je těžké normálně pracovat a něco rozumného prosadit. Není lehké s patolízaly vyjít, protože jim naprosto  chybí  emoční inteligence, která zaručuje především životaschopnost jedince, sociální cítění, solidaritu se slabšími  a  nemá přirozenou  autoritu.

Patolízal je ve skutečnosti zcela neschopný, pouze vyniká právě svými patolízalskými vlastnostmi, takže navíc potřebuje, aby měl kolem sebe poradce a někoho,  za koho se může schovat – stejně, jako v mládí za máminy sukně – tedy potřebuje někoho silného v pozadí a pokud se dostane až do vysoké politiky, dělá tomu silnějšímu užitečného idiota, protože na víc nemá. Stačí mu, že se opájí vlastní mocí  – a je konečně  nekonečně šťastný. Tyto připitomělé   šťastné  úsměvy na tvářích politických patolízalů můžeme nyní vidět čím dál častěji.