23. srpna slušelo by Čechům, Slovákům a početným národům světa vzpomenout výročí smrti Jana Antonína Bati. Zemřel předčasné ve svých 67 letech, utrápen rozbitím svého hospodářského zázraku - Baťovy firmy, Benešovým znárodněním a licoměrným odsouzením geniálního podnikatele. Naprosto nemravným, účelovým odsouzením k 15iletému těžkému a zostřenému vězení. Za to, že hodnotu jeho firmy by stát nebyl schopen zaplatit, jak farizejsky sliboval znárodňovací dekret. Když na tom nebylo dost, po patnáctiletých soudních tahanicích připravil Jana o neznárodněné části firmy (v západním světě) synovec Tomík, jenž nebyl tím, čemu se říká Baťa. Naplnilo se Tomášovo varování: Jakmile přestanete závodu a veřejnosti sloužit všeobecně, jakmile budete pamatovati každý sám na sebe, padnete neodvratně.
Chci připomenout výročí člověka, který měl smůlu, že Benešovi zacláněl jeho popularitu a že náš národ, na rozdíl od Slováků, už před Únorem byl zmaten komunistickou a socialistickou ideologií početných politických stran a pěstěným otrockým vděkem k uchvatiteli - SSSR.
Rozhodnutí prezidenta Beneše o podrobení se Československa Mnichovské dohodě způsobilo československému lidu obrovské zklamání, smutek, i pláč z pocitu bezmoci. Miliony mužů nastoupily pár dní předtím nadšeně a s optimizmem do kasáren na Benešův rozkaz k mobilizaci a československý lid spontánně a manifestačně schvaloval rozhodnutí bránit se. Potichu je schvalovala i velká část českých Němců. A náhle toto.
President abdikoval a odletěl do Anglie, kde se usadil jako soukromá osoba. Z mnoha stran se začalo ozývat volání, aby prezidentský úřad vzal Jan Baťa. Ten prozíravě odmítal. Ve všeobecně zjitřené situaci se sešlo vedení Baťovy firmy, aby na volání reagovalo. V dlouhých debatách došlo k rozhodnutí, že je třeba zapůsobit na veřejnost, aby ze sebe shodila bezradnost, strach a pocity bezvýchodnosti a marnosti. To měl učinit právě populární šéf Jan Baťa projevem v rozhlase.
Zde jsou podstatné myšlenky z tohoto projevu.
Dějiny jednou ukáží, jak dalece rozhodnutí, jež bylo učiněno mocnostmi, bylo správné a spravedlivé. Nás bolí. Ale není to první bolest tohoto národa. A bylo by pošetilé se domnívat, že je to bolest poslední. Z právě prošlých událostí máme dokonalé poučení o tom, jak se věci ve státě dělat nemají a nesmějí. Musíme hledat nové cesty. Nemusíme pro ně chodit daleko. Před čtyřmi lety jsem vládě podal memorandum „Budujeme stát pro 40 milionů lidí“. Ani dnes nemusíme z tohoto programu nic slevovat.
Snad ani nemuselo být posledních událostí, kdybychom měli lidi a odvahu tento program provádět. (pozn. autora: budování železniční a silniční magistrály i vodní cesty podél republiky ze západních hranic až na samý východ Podkarpatské Rusi, který by zcela odstranil nezaměstnanost. Ta byla nejhorší právě v německém pohraničí a vháněla naše Němce do náručí Hitlera.) V práci se shodnou i lidé různých národností, kteří se v politice neshodnou nikdy. Je to dosažitelné.
Ale přinejmenším si můžeme být jisti, že nám neschází ničeho pod sluncem k tomu, abychom v tomto zmenšeném státě mohli slušně, lidsky, žít.
Musí ovšem přestat to řádění hlav, naplněných nejrůznější ideologií, které jsou ochotny poučovat okolní národy, jak se dělá demokracie, i těch, kteří chtí prosazovat svoje teorie náboženské, rasové i davové. Je třeba pustit se, místo politiky, do budování státu. Je třeba stavět na nové demokracii. Na demokracii, jež bude vybírat lidi, a ne politické strany.
Ve státním vedení je třeba nastoupit cestu úzkostlivého přátelství se státy v našem okolí a snažit se navázat spolupráci. (Pozn. autora: narážka na nepřátelství s českými Němci, Polskem, Rakouskem a Maďarskem, jež měli za každou cenu urovnat, ale neurovnali, jak Masaryk, tak Beneš.)
Po věky se budou lidé posmívat politickému romantizmu, který vydal miliardy na zbrojení a na pevnosti podle rad mocností, které pak v případě nebezpečí projevily nezájem.
Dnes jsme v situaci, kdy nemůžeme být k nikomu nepřátelští.
Nepochybuji, že se nám podaří upravit své poměry k sousedům. Rozhodně odpadne důvod napětí, který dosud tkvěl v mezinárodních smlouvách a v našich pevnostech.
(Dále zkráceně): Řady našich nezaměstnaných rozšíří lidé, uvolnění z administrativy zmenšeného státu a Češi, vyhnaní z pohraničí. To nelze řešit systémem státního hospodářství. Po přechodnou dobu tří let budou to právě dopravní stavby, které odstraní nezaměstnanost. Musíme ale nalézt dost prostředků pro tato díla. Vynutí si to přijetí zákona o pracovních táborech, kam budou povoláni příjemci dávek v nezaměstnanosti. Táborníci se budou ve volném čase školit pro příští nové profese, aby po zrušení táborů našli práci v nových oborech průmyslu. Musíme se pokusit být mostem směny zboží mezi východem a západem, severem a jihem. Musíme tedy vybudovat i kanál Dunaj – Odra - Labe.
Není třeba věsit hlavu, a ruce věsit nesmíme.
Naopak: hlava, ruce, i naše bolestí sevřená srdce musejí vykonat mnoho a mnoho práce, abychom zaplatili alespoň v několika generacích dluhy, do kterých nás přivedli naši spojenci.
Nebudeme pěstovat myšlenku na pomstu nebo radikální dobrodružství. V poctivé, slušné denní práci naší budeme sloužit myšlence svého národního bytí.
Vzhůru srdce! Nastává nám nový boj. Boj, v němž může vyniknout každý a nemusí v něm být poražených. Naše nové bojové heslo: Přátelství a SLUŽBA.
Snad nám dnes, kdy známe pokračování té situace, připadá ten projev zbytečný a možná i poraženecký. Ale přesně v tomto znění zapůsobil dobře. Bylo to ve dnech po odstoupení pohraničí, kdy už nemělo smyslu spoléhat na vojenský odpor. Lidé byli bezradní, zmatení, zasažení tragédií, a neviděli pro život v okleštěném státě žádnou perspektivu. A tak aspoň perspektiva budování malého státu, vyslovená Baťou, dávala naději, že žít se dá.
(Text projevu J. Bati jsem našel v jeho knize Těžké časy, vydané Dr. Markem Belzou 2008.)
Stanislav Vrbík, Zlín
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
