23. srpna slušelo by Čechům, Slovákům a početným národům světa vzpomenout výročí smrti Jana Antonína Bati. Zemřel předčasné ve svých 67 letech, utrápen rozbitím svého hospodářského zázraku - Baťovy firmy, Benešovým znárodněním a licoměrným odsouzením geniálního podnikatele. Naprosto nemravným, účelovým odsouzením k 15iletému těžkému a zostřenému vězení. Za to, že hodnotu jeho firmy by stát nebyl schopen zaplatit, jak farizejsky sliboval znárodňovací dekret. Když na tom nebylo dost, po patnáctiletých soudních tahanicích připravil Jana o neznárodněné části firmy (v západním světě) synovec Tomík, jenž nebyl tím, čemu se říká Baťa. Naplnilo se Tomášovo varování: Jakmile přestanete závodu a veřejnosti sloužit všeobecně, jakmile budete pamatovati každý sám na sebe, padnete neodvratně.

Chci připomenout výročí člověka, který měl smůlu, že Benešovi zacláněl jeho popularitu a že náš národ, na rozdíl od Slováků, už před Únorem byl zmaten komunistickou a socialistickou ideologií početných politických stran a pěstěným otrockým vděkem k uchvatiteli - SSSR.

Rozhodnutí prezidenta Beneše o podrobení se Československa Mnichovské dohodě způsobilo československému lidu obrovské zklamání, smutek, i pláč z pocitu bezmoci. Miliony mužů nastoupily pár dní předtím nadšeně a s optimizmem do kasáren na Benešův rozkaz k mobilizaci a československý lid spontánně a manifestačně schvaloval rozhodnutí bránit se. Potichu je schvalovala i velká část českých Němců. A náhle toto.

President abdikoval a odletěl do Anglie, kde se usadil jako soukromá osoba. Z mnoha stran se začalo ozývat volání, aby prezidentský úřad vzal Jan Baťa. Ten prozíravě odmítal. Ve všeobecně zjitřené situaci se sešlo vedení Baťovy firmy, aby na volání reagovalo. V dlouhých debatách došlo k rozhodnutí, že je třeba zapůsobit na veřejnost, aby ze sebe shodila bezradnost, strach a pocity bezvýchodnosti a marnosti. To měl učinit právě populární šéf Jan Baťa projevem v rozhlase.

Zde jsou podstatné myšlenky z tohoto projevu.