Vážím si toho, že arabští učenci ve středověku dochovali a zprostředkovali Evropě  řeckou antiku, filozofii a vědu.  

A k tomu nám dali desítkovou soustavu a arabské číslice, zprostředkovali papír z Číny, zavedli bezplatné školy, lékařské operace, umělé zavodňování, náboženskou snášenlivost. Zasloužili se jedním slovem o pokrok v Evropě. A připomeňme ještě  krásu pohádek „Tisíce a jedné  noci“ a  veršů „U studny Zemzem.“

Poznali jsme, že dějiny tvoří pásmo přespletitých křížících se dějů. Po  řadě staletí je i arabská kultura  dnes  jiná, vyznávají ji jiní, jinde a jinak, ponejvíc v několika arabských zemích. Pro nás zdálky  spojuje tyto země hlavně jejich náboženství, islám, ale i ten se  u nich vyznává  různě, s  odlišnostmi ve věrouce i v normách  pro životní praxi. Je nepopiratelným faktem, že to byly nejdříve evropské a pak světové mocnosti, které tak či onak způsobily v řadě arabských zemí současný neutěšený stav,  bezvládí, nepokoje, války, bídu, celospolečenský rozvrat. Válečné konflikty a revoluce  proti autoritářskýmu režimům, které měly nastolit demokratickou  vládu,  se pravidelně zvrtly v revoluce za radikální islám v pojetí té které sekty. A státy, které až dosud relativně dobře prosperovaly (máme  o tom zprávy očitých svědků),  se rozpadly v kolbiště znepřátelených  kmenů a  nesnášenlivých náboženských sekt. Jsme zpraveni o tom,  jak se dnes žije  v Iráku, v Libyi, v Sýrii.  Množství obyvatel tu  upadá do beznaděje a  přijímá výzvy zvěstovatelů  „lepšího života“, který  je  prý možno najít v Evropě.  Života bez válek, v klidu a míru a v blahobytu. A tak exil! Vyhnanství! Opustit rodnou zemi a nastoupit dobrodružnou mnohakilometrovou  nebezpečnou pouť za lákavou vidinou!