Slova významná a slova bez významu

Jednoduché otázky, žádné složité odpovědi. Vlídný humor, srozumitelně nastavené parametry dobra a zla, čerpání z klasiky bez módní glajchšaltizace – to jsou průvodní vlastnosti „komunistické“ sváteční kinematografie. Vysmívání se, tupé kopírování současného smyslu pro humor made in Hollywood, arogance a nadřazenost, výrazivo kdysi považované za vulgarity – to nám nabízí nynější (prý) české umění.

A uvozovky? Inu, jestliže nám dnešní tvůrci nabízejí pod diktátem konzumu, reklamy a strojově odměřených, dávkovaných porcí uměle tvořeného smíchu momenty, kdy je konečně důvod k zasmání, je to tedy ještě náš smích? Když nás celoročně média vyučují, že černá je vlastně bílá, pravda je lží a láska hlavně prachy, je to hodnota nebo „hodnota“?

A není náhodou pravda, že nekonečné, humoru plné Silvestry a Televarieté dokázaly rozesmát národ bez návodu? A je tedy takové umění totalitní, nebo tento výraz pod dojmem zažitého ztrácí tak jaksi na své razanci?

Pohádka je, když...

Proč člověk ztrácí přehled o tom, že při sledování Hrátek s čertem slzí ještě smíchem či dojetím? Je to kvůli dragounu Josefu Bekovi a jeho napravovacímu receptáři, odvaze čelit zlu, prostému vnímání poctivosti? Nebo kvůli Mistru Mistrů, jenž se spokojil s rolí vyčůraně obmyslného poustevníka, tak předvídavě kalkulujícího s trvale posvěceným nicneděláním na Nebesích? Či je to Vojtův Sarka Farka lupič a mordýř, co nikoho nikdy nezamordoval, ale strachem ze Spravedlnosti se snaží současný život jaksi obejít?

A co ti tehdejší čerti? Dobráčtí mariášníci, lenošivě lelkující ve strašidelném mlýně, ale i kariéristický Vinklářův Petronius, aktivistický, ziskuchtivý. A Belzebub Ladislav Pešek? „Celý Svět chci nacpat do své tlamy!“, dí korporátní vizionář….  Až se člověku tají dech nad nadčasovostí této vyprávěnky.