To musel být Putin... Dominancí okurkové sezóny se stalo 50. výročí sovětské invaze do Československa v roce 1968. Vlastně po právu. Je to mezník historický a lidskou i vědeckou připomínku si zaslouží. Bylo (a vlastně stále ještě „plnou parou“ to je) poněkud nevyvážené vzpomínání.

Političtí prebendáři, novinářští svazáci a kulturní fronta houfně „vzpomínali“, jakých hrdinských činů neb aspoň komentářů se dopouštěli v té době jejich zploditelé a jak situace v okupovaném státě pomohla vyladit jejich čisté mysli a neposkvrněné duše k dnešnímu neohroženému hájení „hodnot“. K obraně „demokratické“ vlasti a exportu „našeho způsobu života“ vždy připraven! Tak by se dal shrnout srpnový povyk.

Zároveň komentátoři České televize umně sovětskou agresi upravili na ruskou a cíleně tak v myslích diváků hodlali zanechat dojem, že nikoli sovětské politbyro k nám nahnalo hordy ukrajinských sovětčíků a partu ochotných, ale vlastně již tehdy to nějak řídil sám Putin. Ten předpoklad však narazil na skutečnost, že ani desítky let mediálního vymývání mozků, ani inkluzí těžce zkoušená generace mladých lidí nevytvořila dosud z Čechů a Slováků požadovanou masu materiálu s IQ okolo 70, která by snad mohla lépe zkonzumovat ahistorické kýbly špíny vinící z invaze nikoli zkostnatělý systém, ale Ruský národ jako takový.

Nepadlo však ku podivu ani slovíčko o výhodném handlu USA – SSSR a skutečných motivech zúčastněných stran na utopení Pražského jara. Co kdyby se to těm Čechoslovákům povedlo? Co kdyby po demokratizaci politické došlo nakonec i k ekonomické stabilizaci státu? K ekonomickému růstu bez nezaměstnaných a bezdomovců? No nebyly by pak politické modely Západu i Východu tak trošku nadbytečné? No, právě…! Tak tolik k těm hnojometům…

No, to Československo, kdyby se s tím trochu počkalo, tak snad ani...

A teďpár slov ke stému výročí vzniku Československé republiky. To se totiž musí „vysvětlit“. Vlastně to „vysvětlování“ se již děje mnoho let, podprahově, oficiálně a stále více bezostyšně. Nijak se nezmiňují germanizační a maďarizační snahy duálních hybatelů starého Rakouska-Uherska nejen na Českém a Slovenském národě, ale i na všech národnostních entitách Habsburské říše. Nehovoří se o notoricky expanzivní politice rakušáckých válkymilů hlavně vůři Srbskému národu, pro něž byla srbská samostatnost ve dvacátém století nepoživatelným soustem. Ba ne.