Svědectví Havlova vydavatele: Delegace sudeťáků mu líbala ruce a klekala před ním za to, co pro ně udělal

25. 1. 2012 15:26

Rozhovor s Danielem Strožem, exilovým vydavatelem Havlových her

Svědectví Havlova vydavatele: Delegace sudeťáků mu líbala ruce a klekala před ním za to, co pro ně udělal
Foto: Hans Štembera
Popisek: Bývalý prezident ČR Václav Havel

Karel Sýs: Sledoval jsem skutečně všechno, co se v posledních týdnech událo v médiích kolem úmrtí Václava Havla. Nenašel jsem ale nikde jediné vyjádření od tebe. A ani o tobě se nikdo nezmínil slovem, přestože přece musí být známo, že jsi byl kdysi s Havlem v poměrně čilém styku a v Mnichově vydal tiskem několik jeho divadelních her. Můžeš mi k tomu něco říct?

No, nejspíš jsem asi se svou „trochou do mlýna“ k Havlově osobě vyčkával, až přijdeš ty, s tímhle rozhovorem…

Ale teď už úplně vážně: Já jsem také sledoval onen mediální humbuk, bylo to snad až znásilňování veřejného mínění! Skutečně hrůza. Napřed se – a to je v této zemi dávnou tradicí – k Havlovu úmrtí vyslovovali lidé, kteří s ním za jeho života nic do činění neměli anebo se k němu v minulém režimu stavěli i zády. Pak teprve s odstupem hodin následovala skupinka z těch, kteří mu byli opravdu blízcí a zůstávají ještě naživu. Já jsem nikdy žádným Havlovým kamarádem nebyl, spíš v osmdesátých letech po určitý čas a jenom do určité míry jeho sympatizantem. A to až do doby, než mě jako člověk a poté i v roli prezidenta, zklamal. Pozůstatkem toho tehdejšího několikaletého vzájemného kontaktu zůstávají mnou tři knižně vydané jeho divadelní hry. Tím myslím v mém nakladatelství Obrys/Kontur-PmD. Byly to Largo desolato, Pokoušení a Asanace. Všechny mezi lety 1985 až 1988.

Abych ale odpověděl na celou tvou otázku: Není tomu tak, že by se o mně v souvislosti s Havlem v těchto dnech vůbec nikdo nezmiňoval! V Lidových novinách zveřejnil pohotový Petr Zídek rozsáhlou recenzi nedlouho před Havlovou smrtí vydané publikace, sestavené z dopisů, které si vyměňovali Václav Havel s Vilémem Prečanem (V. Havel – V. Prečan: Korespondence 1983-1989. Vydalo Československé dokumentační středisko v Praze – pozn. aut.). Recenzent zaznamenává, že v knize lze nalézt i „řadu kritických poznámek o osobách, s nimiž Havel i Prečan spolupracovali, např. o Erazimu Kohákovi, Jánu Mlynárikovi, Danielu Strožovi, Petru Uhlovi, Františku Janouchovi…“ atd. Takže přece jenom cosi…

Jak jsi to myslel s tím, že je tu tradicí, aby nad rakví význačného člověka hovořili lidé, kteří s ním za jeho života nebyli v souznění, nebo k němu byli dokonce nepřátelští?

To snad ví v tomto státě opravdu každý, že Havel a Klaus si nebyli sympatičtí, že spolu nevycházeli a velmi často si odporovali. Přesto teď prezident Klaus nad svým předchůdcem Havlem ronil pomyslné slzy, které nemohly být jiné než krokodýlí. Podobně tomu bylo ve čtyřiadevadesátém roce při pohřbu Karla Kryla. Tam skutečností znalí pozůstalí museli snášet výlevy Ivana Medka, kterého Karel z hloubi duše nenáviděl. Medkovi přece také kromě jiných morálních poklesků vyčítal jeho údajné americké agentství. – A mimochodem: Na Krylův pohřeb se Havel nedostavil, což asi bylo správné, trápilo ho zřejmě nečisté svědomí. Mohli bychom jít ale třeba i hlouběji do historie, k pohřbům Gottwalda, Zápotockého…

Ty si na ta léta pamatuješ?

Jak by ne! Pamatuju si už pohřeb prezidenta Edvarda Beneše, stáli jsme s maminkou v davu na nábřeží, někde poblíž kavárny Slavie. Bylo mi pět let a ten pláč a vzlykot lidí se mi vryl do paměti. Loučili se s ním vlastně jako s pokračovatelem Masarykovým, kterým on vůbec nebyl. Také prezidenta Klementa Gottwalda ve třiapadesátém roce lidi spontánně oplakávali a myslím si, že chvíli předtím truchlili dokonce o něco víc, když přišla zpráva o úmrtí generalissima J. V. Stalina. Vyhlašovalo se to nepřetržitě městskými tlampači a mnozí Pražané přitom propadali davové hysterii, ženy na ulici i omdlévaly. Byl jsem z toho jako kluk dost vyjevený. A oficiální řečníci ho vynášeli jako nějakého boha, aby ho – v podstatě titíž – zanedlouho zase zavrhli. Množství slzí teklo taky při pohřbu prezidenta Antonína Zápotockého.

Dneska se o něm píše už pouze v souvislosti se zatajením tehdejší měnové reformy, ale proč se s ním dojatí občané v ulicích i jeho političtí souputníci loučili jako by snad patřil rovnou do jejich rodin, o tom se zarytě mlčí.

Nepochybuji, že i v těch dobách, o kterých teď mluvím, existovali zrovna jako dnes jedinci, jimž pohřby státníků neříkaly nic, prostě k těm událostem byli lhostejní.

Dát veřejně najevo svou lhostejnost, nebo dokonce snad – nedej bože – jakési opovržení, za takové jednání hrozily tvrdé postihy. V současné české demokracii, jíž se zdejší režim zaklíná, tomu ovšem není o moc jinak. Trestá se tu pro změnu tím, že se zruší internetové stránky seskupení, která odmítají za Havla tesknit, smažou se negativní postoje jednotlivců na webu a veškerá ostatní masová média unisono veřejnosti lživě vnucují, že „národ“ stojí pevně sevřen jako jeden muž za Havlovou rakví.

Ve skutečnosti nejde ovšem o nic jiného, než o výraz pověstného českého sklonu k manipulacím. Toho sklonu, který též zabraňuje vyváženému pohledu na vlastní současnost, neřku-li potom na dějiny. Dovedu si představit, že by Havel ze svého teatrálního pohřbu, kdyby to šlo, načerpal téma na novou absurdní divadelní hru. Ta by se možná mohla nazývat Truchlení anebo Pohřbívání.

Měl bych se teď asi zeptat, v čem tě Havel „jako člověk a prezident zklamal“, jak jsi říkal na počátku, nebo proč si myslíš, že ho „trápilo nečisté svědomí“, že nešel na pohřeb Krylovi. Ale k tomu se jistě dostaneme později. Chtěl bych napřed vědět, jak ses k Havlovi vlastně dostal, co tě přimělo vydávat jeho hry v nakladatelství, které se věnovalo téměř výlučně poezii.

Tady, prosím, zadrž! V mém mnichovském nakladatelství Obrys/Kontur-PmD jsem se nevěnoval výlučně veršům, to jsou pozdější tuzemské fámy. Vycházely tam i jiné literární žánry. Kupříkladu prózy Ivana Binara, Jana Herbena, Maxe Mannheimera, Vlastimila Třešňáka anebo dokonce i romány pro mládež Jaroslava Foglara. O ty si psali nejenom mládenci a dívky z tehdejšího Československa, ale třeba právě i Václav Havel, zpěvák Pavel Bobek nebo Miloslav Šimek a další lidé známých jmen, na která si teď v rychlosti nevzpomenu… Knihy ode mne dostávali samozřejmě zadarmo.

Takže promiň. Vraťme se ale k položené otázce…

Co se týče Havla, musím předeslat, že byl v sedmdesátých a ještě počátkem osmdesátých let osobou, kterou československý politický exil nijak neupřednostňoval. U jeho levicové, ale ani pravicové části neměl žádnou zvláštní důvěru a tím pádem ani oporu. Ti pravicoví mu – hlavně pak po vzniku Charty 77 – vyčítali, že je prakticky beze zbytku obklopen reformními komunisty z roku 1968, levicoví zase buržoazní původ a kolaboraci s nacisty jeho rodinných příslušníků. A všem těm postarším osvíceným exulantským pánům dohromady pak vadily Havlovy styky s podivnými, z jejich pohledu bezprizornými živly, slučujícími se v tzv. undergroundu.

Někdy na rozhraní let 1979-80 mě Jiří Pelikán, s jehož Čs. socialistickou opozicí jsem volně spolupracoval, upozornil na existenci Dokumentačního střediska v Hannoveru. Vysvětlil mi, že tam historik Vilém Prečan soustřeďuje veškerou domácí samizdatovou produkci, která se do Německa pašuje přes hranice z ČSSR. A požádal mě přitom, jestli bych tyhle věci nepřebíral v mnichovském bytě dalšího historika Karla Kaplana. Slíbil jsem to příteli Pelikánovi a od té doby vypravoval za pomoci jednoho svého spolupracovníka na Prečanovu hannoverskou adresu desítky balíků. Odvážel jsem je ve svém autě a platil za ně poštovné ze svého. Trvalo to tak po určitý čas, ale mělo to pro mě i jednu přednost: S Prečanovým souhlasem jsem si mohl ze samizdatových svazků vybírat, co mi bylo libo.

Takhle v mém nakladatelství začala vycházet tiskem básnická díla, jako třeba Seifertův Deštník z Piccadilly, nebo Šiktancův Český orloj… O povolení k tisku a honorářové záležitosti se staral zčásti Prečan, ale hlavně profesor František Janouch, šéf Nadace Charty 77 ve Stockholmu, který spoustu těch knižních titulů i finančně dotoval. V exilových knihách mnohých samizdatových autorů, kteří přece jenom nebyli tak odvážní, jak se tvářili po převratu, se používalo formulky „vychází bez vědomí autora“, čímž se mělo předejít jejich postihu. Během doby mne někteří autoři oslovovali už také přímo – kupříkladu Jaromír Hořec, nebo Jaromír Šavrda – a těm jsem pak vyplácel honoráře prostřednictvím firmy Alimex, která zařizovala, že peníze, tedy tuzexové poukázky, jim docházely poštou rovnou do domu. Podrobnosti o mé spolupráci s Janouchem si může zainteresovaný čtenář vyhledat v publikaci Václav Havel, František Janouch: Korespondence 1978-2001. (Vydalo nakladatelství Akropolis, Praha 2007 – pozn. aut.).

S návrhem, abych vydal hru Václava Havla, přišel Vilém Prečan. To už jsme si spolu více méně pravidelně telefonovali, vyměňovali poštu. Zhruba na podzim 1984 mi nabídl Havlovo Largo desolato s tím, že „panu Václavovi“ se moje knižní produkce velmi zamlouvá, především také kvůli tomu, že v ní texty vycházejí bezchybně a knihy v ní mají profesionální úpravu. – No, a mně se zase naopak zamlouval manuskript Larga, proto jsem jej k vydání bez dlouhých cavyků přijal. Netušil jsem tenkrát ještě, že Havel tu hru už předtím nabízel Josefu Škvoreckému, který mi později k tomu rádoby bezelstně napsal: „Díky, Dane, že jsi tu Havlovu věc vzal na sebe. My už jsme doteď vydali Havlovy hry z let 1970-1976 a také jeho Dopisy Olze, takže máme docela přehavlováno.“

Largo desolato, jak vím, vyšlo u tebe v roce 1985 a ty to zdůvodňuješ tak, že se ti text líbil. To je mi poněkud málo. Navíc jsi někde popisoval, jak ses rozlítil, když ještě těsně před distribucí knihy přetiskl celou hru Pavel Tigrid ve Svědectví. To tě od další spolupráce s Havlem neodradilo?

Neodradilo, věřil jsem Havlovi i Prečanovi, kteří se dušovali, že s tím nemají nic společného. Že se Tigrid nějakým jim neznámým způsobem neautorizovaného opisu Larga zmocnil, čili zcizil jej a autor nestačil dost rychle zareagovat. Tigrid byl pro exil poměrně záhadnou figurou a dost si tuhle imidž o sobě i pěstoval. Říkalo se mu „agent všech rozvědek“ a nějaké férové jednání se od něho nedalo očekávat. Sám Havel o Tigridovi v dopisech nemíval zvlášť dobré mínění, hlavně také kvůli jeho odlišnému politickému směřování. Havel totiž platil za levičáka, nesčíslněkrát to o sobě zdůrazňoval. O to víc mě potom po převratu překvapilo, že si Tigrida vzal k sobě na Hrad a umožnil mu „vypracovat se“ dokonce až do postu ministra kultury.

Předhazuješ mně, že ke hře nedodávám víc, než „líbila se mi“. Tak já to tady poněkud rozvedu: Ke čtení divadelních her jsem měl totiž kladný vztah už od nejútlejšího mládí. Asi tak zhruba od deseti let. Nejenže jsem vlastnil třeba souborné vydání her Voskovce a Wericha, ale bylo mi dáno přelouskat i nejrůznější další hry, klasické i moderní, neboť jsme v Praze bydleli v sousedství nakladatelství hudebnin a divadelních libret, odkud mi dávali zdarma ode všeho, co jsem – jak se říká – unesl.

Miloval jsem tohle čtení, jitřilo až neskutečně mou fantazii, mnohé kusy jsem si v duchu často i inscenoval. Vilém Prečan pochopitelně nemohl tušit, že se svým nápadem padl na člověka, který má k divadelnictví takový přístup.

Zatímco Tigridovi tenkrát jeho pirátský kousek, kterým mně coby vydavateli hry uškodil, prošel zcela hladce, na mne se obrátil jistý pan Klaus Juncker, který byl Havlovým literárním agentem v nakladatelství Rowohlt Verlag v Hamburku. Nějak se nemohl smířit s tím, že Largo desolato vydávám a dodnes mám pocit, že ze mne chtěl vytřískat nějaké peníze. Vyjednával jsem s ním dost ostře, spor ale nakonec vyřešili Havel s Prečanem. A když pak knižní Largo bylo venku, obdržel jsem slova díkůvzdání nejen od Havla, ale i od Junckera, jenž přiznával, že v jeho německém nakladatelství by se hře v tištěné podobě nemohla věnovat taková péče. Z toho pak nějak automaticky vyplynulo, že jsem byl požádán i o vydání dalších her. Bylo to Pokoušení a poněkud již slabší Asanace.

Z tvého vyprávění jsem vyrozuměl, že jsi byl s Havlem v písemném styku, hlavně tedy nejspíš prostřednictvím Viléma Prečana. Poznal ses vůbec s Havlem osobně?

Prečan byl po léta prostředníkem, přes něhož mi docházela převážná většina Havlovy pašované pošty z Československa. Některé dopisy mi však přicházely i dalšími utajovanými kanály. Nejenom ty od Havla, ale i od jiných disidentských tvůrců. Teprve mnohem později, když se už domácí politická situace rozvolňovala, přišla na řadu také regulérní pošta, ale hlavně se hojně využívalo telefonu. Od Havla jsem obdržel číslo jeho domácí telefonní linky a přibližný rozvrh časů, kdy mám z Mnichova do Prahy volat. Přes telefon jsme s Havlem udělali například korektury Asanace, trvalo to asi hodinu. Tenhle telefonát jsem tehdy s jeho vědomím z technických důvodů nahrával, a tu kazetu uchovávám samozřejmě do dneška.

Promiň, že tě přerušuju, ale napadlo mě, že musíš mít za ta desetiletí spousty zajímavých dokumentů v archivu…

Tak to mám tedy opravdu. Určitě je to několik tisíc dopisů, mnohdy od význačných osobností, k nimž naposledy přibyly i ty, s nimiž jsem spolupracoval v Evropském parlamentu. Havel tenkrát pod svůj podpis v dopisu ještě nekreslil srdíčko, ale dával tam takové dětské razítko zobrazující psíka s kostí. Mám ale třeba i takové kuriozity, jako je vysušený list ginkga z posvátného stromu Vontů, ten od asijských Foglarových nadšenců. Anebo originální sadu ručně vyráběných pohlednic kolážisty Jiřího Koláře, které mi s nejrůznějšími přípisy posílal z Paříže. Také spoustu Krylem rýpaných linorytů. A protože jsem už ve věku, kdy je zapotřebí zauvažovat co s tím vším, rozhodl jsem, že všechno uložím v archivu Bavorské státní bibliotéky v Mnichově, společně s veškerými vlastními knihami a písemnostmi, a také kompletní sadou těch knih, které jsem kdy vydal. Pro tuhle zemi totiž nic z toho nemá cenu, propadla se do kulturního barbarství, k němuž lze jen ztěžka hledat obdobu. Je to z velké části taktéž jedna z Havlových „zásluh“.

Vraťme se zpět k tvým osobním setkáním s Václavem Havlem. Kolik jich vlastně bylo a jak probíhala?

Zrekapituluju to tak nějak popořádku, jak se ta setkání postupně uskutečňovala. Vůbec poprvé jsme se tedy s Havlem osobně setkali na schodišti pražského Špalíčku, kde sídlilo Občanské fórum. Do Prahy jsme s manželkou přijeli dva dny po vánočních svátcích 1989 a písničkář Jiří Dědeček nás ubytoval na Václavském náměstí, v hotelu Evropa. Chtěl se mi tím, jak tvrdil, revanšovat za přenocování v Mnichově, kam za mnou v létě 1989 přijel se svou ženou Terezou Brdečkovou a odvděčit za knihu, kterou jsem mu předtím vydal. Z hotelové recepce jsem pak hned odpoledne telefonoval k Havlovým do bytu a sluchátko vzala paní Olga, která mě okamžitě po hlase poznala.

Vyzvala mě, abych přišel rovnou k nim, ačkoliv je prý všechno poněkud ve zmatku.

To, čeho jsem byl pak u Havlů svědkem, mě docela zviklalo: Nepředstavitelná mačkanice lidí, asi „revolucionářů“, mezi nimi spousta zahraničních novinářů a všude kolem mraky cigaretového dýmu, lahví a sklenic tvrdého alkoholu. Po skříních, na gauči poházené celé štůčky bankovek v nejrůznějších měnách. Když jsem v té tlačenici paní Olgu konečně našel, řekla mi, že Václav mezitím odešel do Špalíčku. Vrátil jsem se tedy zpět a potkal se s ním na těch schodech, jak jsem říkal, protože už zas někam odcházel. Havel byl očividně vystresovaný, a když jsem mu předával pár výtisků nejnovějšího čísla Obrysu, exilového časopisu, který jsem tehdy vydával, ušklíbl se nad svou fotografií na obálce, která se mu očividně nezamlouvala. Na to mě přímo vyzval, abych se nějak rychle rozhodl, co chci po svém návratu dělat, protože prý na tom všem, co se událo, mám spoustu zásluh. Odpověděl jsem vyhýbavě, to také proto, že jsem ještě žádný návrat neplánoval a rozloučili jsme se s přáním do Nového roku.

Druhé naše setkání následovalo hned za pouhých několik dnů. To Havel už coby čerstvě zvolený prezident ČSSR, na jejíž socialistickou ústavu přísahal, odletěl se svým doprovodem na první zahraniční návštěvu. K údivu mnoha československých občanů to bylo však do Německa a hlavně před tím, než by byl navštívil Bratislavu. Napřed vedla jeho cesta do Bonnu a odtud do Mnichova, kam ho následovala opět celá německá vládní garnitura včetně tehdejšího kancléře Kohla a prezidenta von Weizsäckera. Byl jsem na ten mnichovský slavnostní akt přizván a zažil při něm další velký šok, tentokrát z bezbřehého politického diletantismu nejenom ovšem Havla, ale doslova všech jeho přítomných druhů: Čalfy, Dienstbiera, Kocába, Vondry, ale i Uhla a také ostatních, na jejichž jména si už nevzpomínám. Ve srovnání s německými politickými profesionály se mi tam jevili jako smečka nějakých vinárenských flamendrů. Sympatická mi byla jen spisovatelka Eda Kriseová, která zastávala úlohu jakési Havlovy našeptávačky a podstrkovačky taháků, aby vůbec věděl, co má přítomným novinářům odpovídat.

Během následného slavnostního přípitku mě pak Václav Havel rozjařeně oslovil „jé, můj pan nakladatel je tu taky“ a zajímal se opětně o to, čemu se chci do budoucna věnovat, když už nebude zapotřebí vydávat exilovou literaturu. Vzápětí mi navrhl, abych, až budu v Praze, neprodleně zašel na Hrad za výtvarníkem Joskou Skalníkem, jeho tehdejším důvěrníkem a poradil se s ním o podrobnostech. Dal jsem se v ten podvečer pak ještě do krátkého hovoru s Jiřím Dienstbierem. Vzal jsem ho za loket a odvedl k velikému oknu vyšňořeného sálu. Venku na chodníku postávala dost hlučná skupina slovenských separatistů, oddělená ulicí od davu nadšených československých krajanů, provolávajících Havlovi slávu. Ti Slováci měli na transparentech hesla, požadující rozdělení státu. Dienstbier je pár vteřin pozoroval a pak se ke mně obrátil a řekl: „Jen přes naše mrtvoly, jinak ne.“ A já už jenom špitnul: „Bude průser, Havel měl přece jenom jet v první řadě na Slovensko.“

Využil jsi Havlovy tehdejší nabídky a zašel za Skalníkem na Hrad?

Ale ano, zvědavost zvítězila! Byl jsem tam potom dokonce několikrát. Vysedával jsem se Skalníkem a myslím, že také s Jiřím Křižanem, ale i s jinými… Jejich jména už nevím. K ničemu konkrétnímu to ovšem nevedlo. Připadalo mi, že Hrad okupují jacísi zastydlí hippíci, z nichž nikdo nevěděl a snad ani netoužil vědět, co má být dál. A ani je to nijak nezajímalo. Vychutnávali si prostě jenom svou hvězdnou chvíli a dávali si přitom důkladně do nosu. Hlavně alkohol. Na Hradě prostě panoval vyložený bordel…

Ve stejnou dobu jako já na Hrad také pravidelně docházel Pavel Tigrid. Míjeli jsme se spolu občas na chodbách a ke všemu ještě bydleli ve stejném hotelu. Ten hotel se jmenoval Budovatel, dnes je z toho, myslím, nějaká herna s nočním pajzlem, což považuju pro dnešek za příznačné. Tam jsme na sebe s Tigridem naráželi navíc ještě ve výtahu, ale i u snídaně. Vídávali jsme se v tom krátkém čase tolikrát, jako nikdy předtím během mých dvaceti exilových let.

Pokračujme s těmi setkáními…

Ke třetímu vzájemnému setkání došlo při předpremiéře Larga desolata v Divadle Na Zábradlí buď koncem roku 1990, nebo začátkem 1991, teď už to nevím přesně. Havel mě tam vzal kamsi stranou a vynadal mi, že jsem podstoupil tiskové předlohy všech tří jeho her Karlu Srpovi a Joskovi Skalníkovi, kteří je vydali v jednom svazku.

Upozornil mě, že ta kniha vyšla v závratně vysokém nákladu, a že z toho ani jeden z nás dvou neuvidíme jedinou korunu. Namítl jsem, že ta fotosazba byla mnou poskytnuta bezúplatně, a to poté, co mě oba ti pánové ujistili, že jednají s jeho vědomím. A že jsem jim důvěřoval, protože v případě Skalníka se jedná vlastně o jeho osobního tajemníka. Havel s mou odpovědí ale nebyl spokojen, zabrumlal pouze cosi v tom smyslu, abych nic podobného do budoucna už nedělal.

Než dojdu k svému poslednímu setkání s Václavem Havlem, chtěl bych ještě, než na to zapomenu, připojit několik postřehů z té pražské předpremiéry. Něco k té atmosféře, která tenkrát v tom divadle panovala…

Tak prosím, jen povídej!

Hlediště bylo zaplněné k prasknutí, takže někteří návštěvníci, ačkoli vpuštění do divadla, zůstávali ve foyeru a u baru. Čili hru ani neviděli. A ti, co ji mohli sledovat, zažili si představení neuvěřitelného patolízalství, jaké je možné jen v těchto končinách. Herci – mezi nimi Bartoška, Preissová, Přeučil, Dlouhý – své role až úděsně přehrávali a plazili se skoro po jevišti, zatímco diváctvo složené z Havlových blízkých přátel i donedávna vyložených nepřátel reagovalo na každý i nejdrobnější štěk doslova frenetickým potleskem. A pakliže někde nereagovalo zrovna dostatečně, vztyčil se pokaždé Jiří Kodet, který seděl uprostřed hlediště a výkřiky „bravo, bravo“ diváky k dalšímu potlesku vybízel. Někdy i poznámkami, které vyznívaly dost obhrouble. Také mně se dostalo za to, že jsem dost silně netleskal, několika štulců od divačky, která seděla za mnou. Vzpomínám na tu událost nyní záměrně a právě v souvislosti s Havlovým pohřbem.

Takže nyní přijde setkání s Havlem v pořadí čtvrté. Nepletu se?

Nepleteš, počítáš správně. Poslední moje setkání s Havlem se odehrálo na jaře 1993, krátce po jeho znovuzvolení prezidentem pahýlu, který zbyl z původní společné republiky Čechů, Moravanů a Slováků. Stalo se tak v Bonnu, kam si Havel pravděpodobně vyrazil pro nějakou novou radu svého velkého přítele, prezidenta von Weizsäckera.

Odpoledne pak probíhal slavnostní program na bonnském velvyslanectví, z minulých dob pojmenovávaném „bunkr“. Pro jeho masivní architekturu z betonu. Přijeli jsme tam s manželkou na výslovnou žádost Jiřího Gruši, který teď už jen půlce té budovy – z jedné strany na štangli trčela česká a z druhé slovenská vlajka – tou dobou šéfoval.

Tady už šel pan prezident ke mně na odstup, protože mu nevoněla kritika, kterou jsem v tisku zveřejňoval na jeho adresu. Odmítl dokonce podepsat i jednu jeho vlastní knížku, podstrčenou mi jakousi přítomnou dámou, která si netroufla ho o to sama požádat. Trapnou situaci ale vyřešil Gruša a já jsem si pak šel chvilku povídat s paní Olgou, která se zdála být nějaká nesvá a svěřovala se mi s některými dost soukromými příčinami jejich manželského rozkolu.

Pohoštění na ambasádě bylo už v plném proudu, když se znenadání v hale objevila nejméně dvacetičlenná skupina sudeťáků, poskládaná z postarších mužů a žen. Obklopili okamžitě prezidenta a jeden přes druhého mu vyjadřovali vděk za to, co pro ně udělal a jistě ještě udělá. Gruša se postavil za Havla a do ucha mu to všechno překládal.

Pak nastala ta nejtrapnější fáze, na kterou nezapomenu do konce života: Někteří z těch lidí poklekali na zem a líbali mu ruce! Právě vzniklá samostatná Česká republika v nich asi vzbuzovala naději, že bude něčím jako protektorát Böhmen und Mähren. Otočil jsem se překvapeně k Olze Havlové a vyčetl z jejího pohledu, že jí to nebylo vhod. Mnou to ale otřáslo natolik, že jsem s Havlem a jeho politickými čachry nechtěl mít definitivně už nic společného.

Říkal jsi, že tou dobou už vycházely tvé články, ve kterých se objevovala Havlova kritika. Já o tom samozřejmě vím, pracovali jsme spolu, ale přibliž to čtenářům.

Víš co, zestručním to trochu, a to se dá jenom básní. Takhle zněla jedna, kterou jsem zrovna tenkrát publikoval: Snad půjde dřív, než zhyne země, / kterou si vybral ke svým hrátkám. / Ve které zasel hnusu sémě, / a k NATO vehnal syny matkám. // Snad půjde dřív, než napadne ho / dát ještě víc milostí vrahům. / A než z života vylhaného / podlehne ohavnějším svodům. – A tak dále, ještě to pokračovalo. Také Kryl svými písňovými texty kritizoval tu „havlárnu“ a upadl kvůli tomu v nemilost. Tím, že mu Havel nepřišel na pohřeb, prokázal jenom, že si svých poklesků byl vědom. Že dobře cítil, do jaké míry propadl svodům politické moci, kterou si hodlal udržet za každou cenu. Dokonce se o ni bál a začal se i zbavovat svých potenciálních konkurentů. Při zemi ho držela jenom jeho manželka Olga, která mu často oponovala. Škoda, že odešla tak brzo.

Havla bych přirovnal k jakémusi zpupnému puberťákovi, který rodičům dělá naschvály, protože se k němu nezachovají pokaždé úplně tak, jak by si představoval. Mluvíval sice o pravdě, ale často lhal. Kupříkladu už od začátku v tom, že chtěl být prezidentem jen na přechodné období, ale šlo mu ve skutečnosti pouze o to, aby vyšaltoval Dubčeka. Adoroval lásku, ale sám ve vztahu podváděl, kde jenom mohl. Říkal, že ho restituce nezajímají, ale docílil skrze ně miliardového majetku. A jestliže z jeho úst vyšlo slovo o míru, vzápětí je pokazil souhlasem s „humanitárním bombardováním“ Srbů. A podporou Bushových válek. Anebo také podporou dalajlámy, přestože tím škodil obchodování s Čínou. Nemíním tu rozvádět všechno, v čem si protiřečil, snad jenom ještě připomenu jednu lež, kterou o sobě mohl vyvrátit: Neonemocněl totiž v kriminálu. Svůj těžký zápal plic si uhnal počátkem září 1989, když silně opilý, kdesi u Havlíčkova Brodu spadl do hlubokého potoka, v němž málem utonul.

Ještě bych od tebe závěrem chtěl slyšet, co bys lidem doporučoval ke čtení, aby si o Havlovi mohli udělat obrázek oproštěný od těch všech publikovaných blábolů posledních dnů. Co by to tedy podle tebe mělo být?

Rozhodně žádné Havlovo filozofování! V první řadě jeho Dopisy Olze, v nichž se čtenář od samotného autora dozví, jak se žilo v kriminále minulého režimu prominentnímu vězňovi. Dále potom oba soubory Havlovy korespondence, tedy té s Prečanem a Janouchem, o kterých jsem už mluvil. Jde v nich v podstatě také zároveň i o souhrn dnes už nemanipulovatelných Havlových názorů, tak jak se lety vyvíjely a proměňovaly. Osobně mi v té Prečanově publikaci vadí jen to, že mě tam jakýsi šmoula, který je autorem doslovu, označuje za emigranta, ačkoliv se on sám o pár odstavců nad tím mudrlantsky pokouší vysvětlit rozdíl mezi výrazy exulant a emigrant. Vpravdě hloupá neznalost!

Každopádně – a to bez jakéhokoli přehánění – by si měli lidé přečíst Indiánský běh Terezy Boučkové, jinak dcery Pavla Kohouta, který je, ač jde o beletristické zpracování, poměrně věrným záznamem ze života disentu. Kdo je tím indiánem bez problému čtenář ihned pozná a navíc jsou tu i pikanterie z Havlova bohatého milostného života, kterých jsem se při našem povídání z piety vyhýbal. No, a jako poslední knížku bych doporučil text divadelní hry, tentokrát ale mé vlastní, s názvem Pohroužení, anebo když se u nás režim mění. Tady je Havel pro změnu Princátkem a hra se pokouší sarkastickým humorem postihnout zmatečné zákulisí listopadového převratu 1989.

(Rozhovor se uskutečnil v prosinci 2011)

Rozhovor s Danielem Strožem, exilovým vydavatelem Havlových her zaznamenal Karel Sýs

***

Daniel Strož (* 4. srpna 1943 v Plzni) je český básník, nakladatel, literární kritik, mecenáš a komunistický politik.

V roce 1968 emigroval do SRN, v roce 1975 založil nakladatelství Poezie mimo domov a vydal díla některých českých spisovatelů a básníků. V letech 1995 až 2004 byl komentátorem komunistických Haló novin, působí jako místopředseda Unie českých spisovatelů. Založil Literární cenu Daniela Strože a Unie českých spisovatelů, je vedoucím redaktorem týdeníku Obrys-Kmen (spolu s Karlem Sýsem).

V roce 2004 byl na kandidátce KSČM zvolen do Evropského parlamentu, kde zasedal ve Výboru pro právní záležitosti a byl náhradníkem ve Výboru pro kulturu a vzdělávání. V roce 2009 už svůj post v EP neobhajoval a odešel do důchodu.

Je ženatý a má dvě děti.

zdroj: Britské listy

Vyšlo na euportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se svolením vydavatele.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Daniel Strož

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…