Karel Sýs: Sledoval jsem skutečně všechno, co se v posledních týdnech událo v médiích kolem úmrtí Václava Havla. Nenašel jsem ale nikde jediné vyjádření od tebe. A ani o tobě se nikdo nezmínil slovem, přestože přece musí být známo, že jsi byl kdysi s Havlem v poměrně čilém styku a v Mnichově vydal tiskem několik jeho divadelních her. Můžeš mi k tomu něco říct?

No, nejspíš jsem asi se svou „trochou do mlýna“ k Havlově osobě vyčkával, až přijdeš ty, s tímhle rozhovorem…

Ale teď už úplně vážně: Já jsem také sledoval onen mediální humbuk, bylo to snad až znásilňování veřejného mínění! Skutečně hrůza. Napřed se – a to je v této zemi dávnou tradicí – k Havlovu úmrtí vyslovovali lidé, kteří s ním za jeho života nic do činění neměli anebo se k němu v minulém režimu stavěli i zády. Pak teprve s odstupem hodin následovala skupinka z těch, kteří mu byli opravdu blízcí a zůstávají ještě naživu. Já jsem nikdy žádným Havlovým kamarádem nebyl, spíš v osmdesátých letech po určitý čas a jenom do určité míry jeho sympatizantem. A to až do doby, než mě jako člověk a poté i v roli prezidenta, zklamal. Pozůstatkem toho tehdejšího několikaletého vzájemného kontaktu zůstávají mnou tři knižně vydané jeho divadelní hry. Tím myslím v mém nakladatelství Obrys/Kontur-PmD. Byly to Largo desolato, Pokoušení a Asanace. Všechny mezi lety 1985 až 1988.

Abych ale odpověděl na celou tvou otázku: Není tomu tak, že by se o mně v souvislosti s Havlem v těchto dnech vůbec nikdo nezmiňoval! V Lidových novinách zveřejnil pohotový Petr Zídek rozsáhlou recenzi nedlouho před Havlovou smrtí vydané publikace, sestavené z dopisů, které si vyměňovali Václav Havel s Vilémem Prečanem (V. Havel – V. Prečan: Korespondence 1983-1989. Vydalo Československé dokumentační středisko v Praze – pozn. aut.). Recenzent zaznamenává, že v knize lze nalézt i „řadu kritických poznámek o osobách, s nimiž Havel i Prečan spolupracovali, např. o Erazimu Kohákovi, Jánu Mlynárikovi, Danielu Strožovi, Petru Uhlovi, Františku Janouchovi…“ atd. Takže přece jenom cosi…

Jak jsi to myslel s tím, že je tu tradicí, aby nad rakví význačného člověka hovořili lidé, kteří s ním za jeho života nebyli v souznění, nebo k němu byli dokonce nepřátelští?