Symbolicky v den 70. výročí odchodu posledních francouzských vojáků ze Sýrie byly vyhlášeny výsledky řádných parlamentních voleb – podle očekávání zvítězila strana Baas prezidenta Bašára Asada se svými koaličnímu spojenci, která obsadí dvě stě z celkem 250 poslaneckých mandátů. V praxi to znamená, že mandát získalo všech 200 kandidátů vládnoucí koalice Národní jednoty. Západ volby neuznává coby „frašku“, protože nedostal čas potřebný na to, aby se alespoň pokusil do kampaně dodat a do nejvyšších funkcí prosadit „své“ kandidáty, Damašek si je naopak svým vnitropolitickým postavením natolik jistý, že oficiální volební účast i při bojkotu voleb ze strany Kurdů ponechal na „nediktátorských“ bezmála šedesáti procentech.
Po sérii vojenských úspěchů, kterými koalice syrské armády, libanonského Hizballáhu a dalších sil s leteckou podporou Ruska dosáhly, tak Bašár Asad vlastně jen znovu okázale stvrdil, že má podporu syrské veřejnosti, což ovšem na „mírových rozhovorech“ v Ženevě podle očekávání vyvolalo značně podráždění. Zatímco syrská „káhirská“ opozice je ochotná odložit jednání o Asadově budoucnosti do budoucna, tzv. „rijádská“ opozice odmítla i silně kompromisní plán OSN, podle něhož by Asad zůstal v čele státu v čistě protokolární pozici a chod státu by řídili tři viceprezidenti navržení opozicí. Místo toho obvinila Damašek z blokování politického procesu. To Islámská armáda Muhammada Allúše v uplynulých letech pravidelně ostřelovala Damašek, zabíjela civilisty po stovkách a možná tisících, používala a (za mlčenlivého přihlížení USA a Západu) používá chemické zbraně a po tvrdém nátlaku Saúdské Arábie se ocitla na seznamu „umírněných“ teroristů, kteří jsou v rámci „zastavení nepřátelských akcí“ hájeni a jsou proto i přítomni v Ženevě. A právě na tamních „mírových rozhovorech“ Allúš sice zdůraznil svou „věrnost příměří“, ale současně vyzval k útokům proti syrskému režimu: „Zabíjejte, ať jsou kdekoli,“ prohlásil a zaprorokoval, že Bašár Asad zůstane u moci už jen čtyři měsíce. Ve finále pak „rijádští“ pospolu začali hrozit, že ze Ženevy rovnou odjedou, protože není o čem jednat, a mluví o vyhlášení války Damašku, který prý porušuje příměří…
Vzpurnost „rijádských“ lze – v současném provázaném světě -- do určité míry možná vysvětlit i posledním vývojem ve vztazích mezi Saúdskou Arábií a Spojenými státy, které jsou spolu s Ruskem hlavními hybateli „syrského mírového procesu“. Poté, co se v Kongresu začalo seriózně diskutovat o odtajnění dnes už „legendárních“ osmadvaceti stran ze zprávy o vyšetřování atentátů z 11. září, které mají obsahovat důkazy o přímém saúdském podílu na masakrech, Saúdové pohrozili, že se zbaví amerických dluhopisů v celkové hodnotě 750 miliard dolarů. Nejenže tímto vydíráním fakticky přiznali svou zodpovědnost za 11. září, ale poodhalili i zoufalou situaci, do níž aktuální král Salmán své království zavedl. V uplynulém týdnu hledal regionální podporu v Egyptě, Jordánsku, Turecku nebo Spojených arabských emirátech, ale nad konkrétními výsledky těchto snah se vznášejí spíš jen otazníky. Je logické, že mezi různými pákami nátlaku proti Bílému domu Rijád zkusí využít i sabotování „syrského řešení“, tím spíš v době, kdy by Barack Obama rád na poslední chvíli – a po neuvěřitelné sérii zahraničněpolitických debaklů -- získal image konstruktivního mírotvůrce, kvůli čemuž USA mění priority a zanechávají v syrském „kotli“ Saúdy samotné. Obama navíc nedávno připustil, že jeho největší chybou v úřadu byla „změna režimu“ v Libyi. Někteří američtí pozorovatelé to vysvětlují snahou vyvinit z celé té katastrofy Hillary Clintonovou a usnadnit jí tak cestu do Bílého domu. Na Blízkém východě jeho přiznání ale chápou jako veřejné oznámení, že v Sýrii se podobná chyba – a tím spíš za ruské vojenské přítomnosti -- opakovat nebude. Nejspíš jsou přitom platná obě vysvětlení, byť například pro Saúdy nebo Turky vysvětlení jen těžko akceptovatelná.
Nicméně, zatímco šéf OSN snad vůbec poprvé otevřeně mluví o „vládách, které podporují Daeš“, aniž by je zatím jmenoval, turecká „výhybka“ od podpory Daeše k podpoře Al Kajdy na severu Sýrie skončila naprostým fiaskem (tedy tím, že Daeš obsadil Erdoganovu vysněnou „bezpečnostní zónu“ u hranic), nečekaně krvavé boje mezi oběma skupinami džihádistů vytvořily v provincii Aleppo dalších 30 tisíc uprchlíků, na sever provincie Latakie z bezpečného zázemí v Turecku přecházejí noví a noví džihádisté, přičemž do oblasti míří syrská armáda, celou operaci prý budou společně řídit Syřané s Íránci a Rusy a ti zase s Američany, aby koordinovali nálety a nepletli se navzájem do cesty.
Přitom to, co se odehrává v Aleppu u tureckých hranic je v zásadě symptomatické – Spojenými státy podporované rebelské skupiny si tváří v tvář Daeši nevedou nijak dobře a Obamova rétorika ohledně Daeše navíc ignoruje fakt, že američtí nepřátelé v regionu, počínaje Damaškem přes Hizballáh a některé irácké frakce až po íránské Revoluční gardy nebo íránské vojenské poradce v Sýrii, mají v boji proti Daeši v Sýrii mnohem větší výsledky než USA a jejich spojenci. A při přetrvávajícím odmítání Turecka i Saúdské Arábie přistoupit ke kompromisům se proto zdá, že ráz ženevských jednání bude dál určovat právě situace na bojišti. Klíčové jsou nyní oblasti bojů mezi džihádisty na severu Sýrie a postup syrské armády, potažmo kurdských oddílů na Rakká…
Suma sumárum, Damašek nyní sleduje Američany, Saúdy a Turky a právě vyhodnocení jejich postupů či slepých uliček, do kterých zamířili, nejspíš přispělo k tomu, že se během nynějších voleb nejvyšší vedení státu tvářilo dost uvolněně…
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
