Předminulý týden prezident USA Barack Obama ještě přiznával, že pro boj proti Islámskému státu „nemá žádnou strategii“, ve středu už strategii našel a v den výročí 11. září oznámil bombardování Iráku a Sýrie, přičemž vysvětlil, že „dopadení teroristů, kteří ohrožují naši zemi, ať jsou kdekoli“ patří „klíčovým principům jeho prezidentství“. Ministr zahraničí John Kerry pak novou americkou válku proti IS odmítl nazývat „válkou“, ale marně, protože Bílý dům vzápětí potvrdil, že USA jsou „ve válce s IS“. Mluvčí Bílého domu Josh Ernest se pokusil zdůraznit význam rozdílů mezi novou válkou proti Iráku a starou válkou proti Iráku, byť se v obou případech jedná o válku proti fakticky témuž nepříteli – to se jen od Al Kajdy v Iráku (AQI) oddělila skupina, která se přejmenovávala přes Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) až na nynější Islámský stát. Prý než spojovat novou válku v Iráku se starou válkou v Iráku je důležitější vnímat podobnost nové války v Iráku s „úspěšnými příběhy“ v Jemenu a Somálsku, které USA pravidelně bombardují, aniž by se ovšem probombardovali k nějakému úspěchu – naopak, každý zabitý civilista vhání do řad ozbrojených oddílů radikálního islámu nové rekruty. S lehkou nadsázkou: tisíce mrtvých civilistů, oficiálně „vedlejších nezamýšlených škod“, desítky tisíc nových džihádistů. A tím i další záminka k pokračování „války proti terorismu“. Ve stále větším kruhu a bez konce.

Protiústavní Obama

Zda bude nová válka v Iráku (a v Sýrii) „válkou“, „jinou válkou“ nebo bude nazývána nějak orwellovsky jinak, není přitom jedinou „nesrovnalostí“. Například expert na ústavu z Yale Law School Bruce Ackerman v New York Times poznamenává, že „nic z toho, co kdysi podnikl Obamův předchůdce George W. Bush, ani vzdáleně nepřipomíná nynější imperiální aroganci. Pan Bush získal výslovný souhlas Kongresu ke svým invazím do Afghánistánu a Iráku. Naopak Obamova administrativa dokonce nezveřejnila ani vlastní právní názor, který by se pokusil ospravedlnit prezidentovo tvrzení, že může sám o sobě vyhlašovat válku. To proto, že žádný seriózní právní názor sepsat ani nelze.“ A profesorka práv Americké univerzity Jennifer Daskalová vysvětluje, proč laureát Nobelovy ceny za mír postupuje neústavně a vyhýbá se tomu, aby si nechal válku schválit Kongresem: „Politika se ocitla nad zákonem. Zdá se být jistým, že Kongres před listopadovými volbami o schválení konfliktu hlasovat nechce. Je pro něj nyní jednodušší vyhnout se těžkým rozhodnutím. Je teď jednodušší nevysvětlovat voličům potenciálně těžké hlasování. A je jednodušší kritizovat prezidenta, že nemá žádnou strategii, než aby Kongres přijal nějakou strategii sám…“

Někteří členové Kongresu si ale hlavu s válkou nedělají a třeba šéf Sněmovny reprezentantů John Boehner má za to, že je „důležité dát prezidentovi, o co žádá“. Podobná prohlášení mají americkou veřejnost podle všeho pomalu připravovat na velkou a ještě větší válku, a to pod pláštíkem komiksově pojatého „humanitárního“ boje dobra proti zlu. (Ostatně, poučku o komiksovém vidění světa aktuálně naplnil britský premiér Cameron, když po popravě britského rukojmí označil IS za „čiré zlo“, jako kdyby zabíjení bombami bylo nějak humánnější než stínání hlav.)

Americká média se mezitím začínají rozkoukávat a New York Times připomíná, že podle amerických tajných služeb nehrozí Spojeným státům ze strany IS žádné nebezpečí: „Někteří činitelé a experti na terorismus mají za to, že skutečná hrozba IS byla překroucena hodinami televizní propagandy a alarmistickými výroky politiků, a že se o nezamýšlených důsledcích rozšiřování americké vojenské akce na Blízkém východě ve veřejnosti velmi málo diskutuje.“ A dodává: „Dokonce i omezené letecké útoky mohou nahrát IS a jeho narativu, podle něhož američtí nevěřící bojují na straně odpadlických vlád v Iráku a Sýrii.“