Donald J. Trump vyrazil svého hlavního stratéga Steva Bannona, který, kupodivu, hned poté sdělil, že bude za prezidenta USA bojovat dál. Objevují se hlasy, že Bannona nesnášeli hlavně tradičně a byznysově orientovaní členové okruhu DJT, například jeho zeť Jared Kushner. A že bez Bannona, který se například nebránil vyššímu zdanění bohatých, nyní ochabne drajv Bílého domu na ochranu amerických pracovních míst. Že nyní zase posílí stará dobrá globalizace. Je to správný odhad? Největší zastánci DJT tvrdí, že teď už klidně může v Bílém domě sedět Hillary...

Asi lze opravdu říci, že po Bannonově vynuceném odchodu se z Trumpovy „Ameriky především“ stává už zase a znovu svým způsobem jen ten známý nudný, čistokrevný „Wall Street především“. A taky „Vojenskoprůmyslový komplex především“. Ne že by osamocený Bannon mohl v Bílém domě nějak vzdorovat jejich tlakům, ale jeho „vyzmizíkování“ ze scény všechny tamní neoliberály, neocony a neobůhvícoještě dozajista uklidnilo, protože už je nikdo „z baráku“ nebude nálepkovat jako „imperialisty“. A ano, síly, které převládly už před časem a jimž Bannon nyní ustoupil z cesty jako poslední, zcela jistě nebudou přemýšlet o zlepšování životních podmínek amerických pracujících, natožpak o snižování zisků těch nejbohatších. Tudíž, naděje, kterou do miliardáře Trumpa vkládala značná část Ameriky, podle všeho padá a sociální a ekonomické problémy se budou jen dál hromadit. Přitom žádný strom neroste až do nebe, a tak je třeba počítat s tím, že všechny problémy v USA musejí jednou prostě „explodovat“, třebas v podobě tolik skloňované „občanské války“. I když se zdá, že Ameriku žádná reálná „válka“ nečeká, spíš jen postupné a stále rychlejší propadání se do chaosu až do míry neřiditelnosti státu. Je přitom zvláštní, že „těm nahoře“ jako by narůstající výbušnost „tam dole“ vůbec nevadila. Jako by už jeli podle hesla „po nás potopa“. Aspoň takový pocit to na mně dělá.

Pro mě je Bannonův pád ale důležitější z toho hlediska, že na mezinárodní scéně odmítal imperialismus, války i další americké intervence. Nesouhlasil s raketovým útokem proti Sýrii, nechtěl americkou vojenskou intervenci do Venezuely, byl proti válce se Severní Koreou a razil například i ukončení války v Afghánistánu. Teď v Bílém domě znovu převáží jestřábi a zastánci intervencionismu a humanitárních bombardování – generál John Kelly coby šéf kanceláře Bílého domu, generál James Mattis coby ministr obrany a generál HR McMaster coby Trumpův hlavní poradce pro otázky národní bezpečnosti. Čili, americkou politiku v zásadě přebírají tři generálové, což je v dějinách USA bezprecedentní. Ti tři sice – a je důležité připomenout, že stejně jako všichni současní američtí generálové – pro USA žádnou válku ještě fakticky nevyhráli, ale možná právě proto o svůj vysněný profesní triumf budou usilovat o to víc. Planetu ať vezme čert! Lze proto opravdu předpokládat, že se Bílý dům začne chovat, jako kdyby v něm vládla Hillary Clintonová…

Když to nejde silou, půjde to ještě větší silou, řekl si asi DJT a sdělil, že zvýší počet vojáků USA v Afghánistánu, kde, jak už přiznal i ministr obrany Mattis, „nevyhráváme“. A ani vyhrát nemůžete, smějí se odpůrci USA. Dá se z Afghánistánu vůbec ještě nějak důstojně vycouvat, aby se z něj nestal „hub“ pro džihádisty? A kdyby USA vycouvaly, jak to ovlivní vztahy vůči Rusku, Číně či Íránu? Mimochodem, jak čtete poznámku DJT, že smyslem nynějšího přístupu již nebude „budovat státy dle našich představ“, ale „zabíjení teroristů“?

Podle amerických médií Trump ještě někdy na počátku srpna zvažoval, že armádu z „nevítězného“ Afghánistánu úplně stáhne, případně že ji nechá nahradit žoldáky ze soukromých armád, přičemž jeho ministr obrany Mattis ještě v květnu ani neuměl odpovědět na jednoduchou otázku, co že to Američané svou okupací chtějí v Afghánistánu dokázat. Pak ale padl Bannon a Trump už pod tlakem jestřábů namísto odsunu ohlašuje posilování jednotek. A co víc, nová americká strategie bude „tajná“. „Nepřátelé Ameriky“ prý „nesmějí znát její plány“, což znamená, že o chodu války v Afghánistánu nebude mít oficiálně ponětí ani americká veřejnost, která si celý ten konflikt platí ze svých daní. Na první pohled je to pokus o orwellovštinu, na druhý pohled si tak o „tajné“ americké válce budeme číst z čínských, íránských, pákistánských nebo ruských médií – tyto země mají oficiální kontakty nejen s afghánskou vládou, ale vedou i mírové rozhovory s Tálibánem, a lze proto předpokládat, že si „tajnou“ americkou válku nenechají pro sebe.