Měl by pokrýt oblast od Baltu přes Jadran až po Černé moře. Spojené státy ho v osobě Donalda Trumpa na červencovém summitu ve Varšavě podpořily, Česká republika a Rakousko na tuto akci ani nevyslaly prezidenty a zbytek Evropy si rovnou zoufá.
Trojmoří se dnes opírá především o Pobaltí, Polsko a Rumunsko, přičemž Varšava a Bukurešť upevňují vzájemné vojenské vazby, do nichž nově vstupuje rovněž Maďarsko, které se v obecné rovině přitom snaží udržovat dobré vztahy současně s USA i Ruskem. Pokud se tato aliance do budoucna upevní, „bude východní křídlo Evropy tvořit soudržná skupina, kterou podporují Spojené státy a která vytvoří demarkační linii mezi Ruskem a zbytkem Evropy", míní zakladatel zpravodajského portálu Stratfor George Friedman.
Formálně je přitom Trojmoří vnímáno nejen jako „hráz proti Rusku", ale především jako další pokus o dosažení „energetické bezpečnosti", tedy přesunutí současné závislosti na levných ruských energiích na energie americké. V červnu do supermoderního, ale zcela nevyužívaného polského terminálu ve Svinoústí dorazil první tanker s příslušně superdrahým americkým zkapalněným plynem z ekologicky často nebezpečné frackingové těžby, čeká se na dodávky superdrahého plynu z Kataru. Podobnou cestu si zvolilo i Chorvatsko, které chce vlastní terminál zbudovat na ostrově Krk. A americký plyn z Polska a Chorvatska by měl jednou nahradit ruské plynovody na ose východ-západ potrubní osou sever-jih.
Ne všichni jsou z projektu Trojmoří nadšení. Například Česká republika a Slovensko sice neodmítají vizi nových plynovodů spojujících sever Evropy s jihem, ale politická dimenze projektu je už problematičtější. V době, kdy politika Polska a Maďarska mění i samotný Visegrád v neudržitelný spolek zemí, které jsou si blízké snad už jen geograficky, Bratislava otevřeně přiznává, že v Trojmoří nevidí politický obsah nebo „bezpečnostní komponenty". A český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek v rozhovoru pro Gazetu Wyborczu rovnou prohlásil, že radikalizace „některých" států Visegrádu nejen vůči Rusku, ale i Německu a Bruselu ničemu nepomáhá, prohlubování příkopů mezi Západem a Východem je kontraproduktivní, a nadto prý Praha nemůže souhlasit s projektem, s nímž původně ve 20. letech minulého století přišel maršál Pilsudski.
Budoucí páriové?
Podobné obavy nejsou v Evropě ničím ojedinělým. Ve skutečnosti jen málokdo v Evropě touží po návratu k politice studené války, množí se hlasy volající po zmírnění či rovnou odvolání protiruských sankcí, přičemž většina politiků má za to, že ruské zájmy lze „zvládnout" i bez nových „zadržovacích" linií. Podpora z Washingtonu navíc otevřeně zpochybňuje smysl NATO, které je jedním z definujících pilířů Evropy. Trojmoří sice formálně mimo Alianci nestojí, ale funkčně se mimo její struktury dostává, protože NATO fakticky nemůže zasahovat bez americké vojenské pomoci. Ve vojenské alianci vždy rozhoduje ten, kdo má víc zbraní.
Trojmoří současně hází rukavici i Evropské unii. Na jedné straně má čáku spojovat země stojící ve své většině mimo eurozónu a vytvářet tak svéráznou unii uvnitř Unie, na straně druhé do EU rovnou vráží klín. „Varšava je v rámci EU izolována už nyní," konstatuje šéfeditor portálu Visegrad Insight Wojciech Przybylski, „a po Trumpově návštěvě může být povzbuzena k ještě větší konfrontaci. Usmíření s Bruselem, Berlínem nebo Paříží to nepomůže." Summit Trojmoří, jemuž Trump osobně požehnal, tak podle Przybylského ze všeho nejvíc připomínal „mezinárodní konferenci budoucích politických páriů". Faktem je, že Varšava „po Trumpovi" a bez ohledu na protesty z Bruselu (a masové protesty v ulicích) uzákonila „autoritářskou" reformu justičního systému a požadavkům zaznívajícím z Bruselu nenaslouchají ani v Budapešti. Trojmoří se tak v jádru stává nejen vojenskou aliancí, ale i svébytným beranidlem, s nímž mohou Trumpovy USA útočit na Německo a Francii, „nedostatečně poddajné" lídry EU. A nejen na ně. Protažení Trojmoří až na jih Balkánu může souviset i s Tureckem, které se bezpochyby stává regionální mocností. V minulosti jeho vliv dosahoval na Balkán, v extrémních případech až k Budapešti a Vídni. Východní Evropa má bolehlav z imigrace, přičemž právě Turecko v této souvislosti v mysli „naskočí" mezi prvními „obvyklými podezřelými". Pokud by měl ale koncept Trojmoří ve vizích svých proponentů blokovat vliv Ruska, podrážet v žoldu USA nohy Německu a Bruselu a k tomu ještě se stavět proti sílícímu Turecku, vnucuje se při pohledu na potenciální členské státy otázka, zda si „někdo" přece jen nechce ukousnout příliš velké sousto.
Mimo čas a prostor
Trojmoří se tak ze všeho nevíc jeví jen jako idea pro případnou budoucí spolupráci mezi státy, které si mezi sebou často nerozumí ani dnes. Pokud by se mělo proměnit v cosi reálného, bude si projekt, který připomíná pokus o přinejmenším geografickou obnovu Rakouska-Uherska, žádat dostatek času, peněz a dobré vůle všech zúčastněných. A není vůbec jisté, zda východní, střední a jihovýchodní Evropa může tyto podmínky naplnit – času je sice dost, ale EU by se financováním projektů Trojmoří pálila do „vlastních nohou" a Trumpovy USA sice slovně pomohou, v praxi ale budou samy za své služby žádat zaplaceno, ať už je řeč o nákupu amerického předraženého zkapalněného zemního plynu převáženého přes celou zeměkouli nebo o bezedném nákupu amerických zbraní. A co víc, Rusko není ekonomicky tak silné, aby Evropu opravdu ohrožovalo, Turecko může reálně ovlivňovat především Balkán, kde může vstup Trojmoří vyvolat jen a jen napětí a konflikty, neboť narazí nejen na Turecko, ale i Srbsko a jeho zájmy. Nový blok tak riskuje, že oddělí s konečnou platností Turecko od Evropy, kterou pak může Ankara ve finále připravit o bezproblémovou dostupnost Černého moře, zatímco Turky a beztak už proruské Srby přitlačí k Moskvě ještě víc. Případné zatažení Trojmoří do nových konfliktů na Balkáně pak celý projekt rovnou pohřbí, nejspíš stejně efektivně jako snaha omezovat vliv Berlína a Paříže, která může mít pro jednotnou Evropu i samotné členy Trojmoří podle všeho jen negativní důsledky.
Zkrátka, samotný princip rozšiřování jakékoli organizace v sobě skrývá těžko definovatelná rizika, jak je patrné na „potížích řízení", jimiž se nyní prokulhává například sama EU. Plán Trojmoří může být – přinejmenším pro některé politiky v některých evropských zemích nebo i v zámoří – přitažlivý a plný nadějných mocenských ambicí, ale z hlediska politické reality i geopolitiky přichází jaksi mimo čas a prostor. Přinejmenším pro přítomnost a dohlednou budoucnost.
Mimochodem, není bez zajímavosti, že organizátoři varšavského summitu nepřizvali zástupce Kyjeva, byť se současná ukrajinská vláda nabízí jako – politicky i zeměpisně – logický účastník protiruské „bariéry". Varšava neúčast Ukrajinců vysvětlila tím, že nejsou členy EU, ačkoli se ukrajinské delegace v roli pozorovatele jednání Unie účastní vcelku běžně. Ve skutečnosti tak Kyjev v praxi uviděl nejen další důkaz, že jej „na Západě" nepovažují za spolehlivého partnera, ale i to, co v politické rovině znamená, když polští ministři a poslanci v davu připomínajícím si výročí Volyňského masakru skandují „Lvov je polský" a „Banderovce žít nenecháme"...
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: PV
