Zprávy o čínsko-syrské dohodě o vojenské spolupráci vzbudily velký zájem a spolu s tím i odpovídající množství často protichůdných komentářů, z nichž lze ale přece jen utvořit jakýsi obrázek reality. Například přední expert na Čínu Peter Lee má na portálu Asia Times za to, že Peking dlouho a důkladně studoval americkou praxi – diplomacie USA je fakticky z valné části postavena na militarismu – a i kvůli nepoměrně nižším výdajům na zbrojení sází více na „vojenskou diplomacii“, tedy na využití svého vojenského establishmentu jako nástroje při rozvoji zahraničních vztahů.

V takovém duchu se nese i čínsko-syrská dohoda o vojenské spolupráci, kterou mnozí vydávají za vstup „čínského draka“ na Blízký východ, nicméně ve skutečnosti obnáší tak „neakční“ věci typu „humanitární pomoci“ nebo „výcviku lékařů a sester“. Cesta vysokého čínského vojenského představitele do Damašku tak podle Petera Leeho „nepředznamenává ochotu vojensky vstoupit do syrského krveprolití, ale ukazuje spíše na opatrný čínský optimismus, že Asad má pozici v poválečné budoucnosti země, a že Čína obezřetně hraje kartami vojenské i civilní diplomacie, aby si do budoucna (v Sýrii) zajistila své místo“.

Podobné motivy vidí i ruský polooficiální portál RBTH, podle něhož už si Čína – vedle obřích kontraktů ruských – zajišťuje svůj podíl na poválečné rekonstrukci Sýrie, dodává do Sýrie stavební materiály a související služby a tím se hlásí o svou „mírovou dividendu“. Současně prý ale asertivnější chování Pekingu ve světě – budování vojenské základny v Džibuti (jen pár kilometrů od tamní největší americké základny v Africe) a možná i v Pákistánu – souvisí se snahou povýšit dosavadní ekonomickou diplomacii na úroveň diplomacie supervelmoci „s čínskými specifiky“. „Pokud se budou události vývíjet tímto směrem,“ shrnuje RBHT, „může si Čína už brzy vyzkoušet roli globálního poskytovatele bezpečnosti. Blízký východ může být přijatelným polygonem. Je Peking už dostatečně vyspělý pro takový úkol? Nejspíš ano. V každém případě platí, že Číňané už netrpí komplexem méněcennosti. Tvrdí, že „už dospěli“.

Právě s poukazem na „softvojenskou“ dohodu se Sýrií Peter Lee konstatuje, že „pokud a až nastane správný čas, aby Čínská lidová republika seriózně přistoupila k projekci své „gard power“, bude mít příslušnou doktrínu, navázané vztahy a potřebnou infrastrukturu přímo na místě. A takový den dříve či později nastane, obzvláště díky tomu, že Peking se stále většími obavami hledí na prohlubující se chaos v prostoru Afghánistánu a Pákistánu.“  

Bezpečnost Číny totiž ohrožuje rostoucí počty stoupenců Daeše a Al Kajdy na západě Číny, protože z tamní provincie Si-ťiang stovky etnických muslimských Ujgurů bojují u syrského Aleppa v předních řadách radikálního džihádu, dodává libanonský portál Middle East Panorama. Hranici mezi čínským Si-ťiangem a Afghánistánem a Pákistánem tvoří těžko kontrolovatelné horské masivy, a tak teroristé mohou proudit oběma směry, a pokud by Spojené státy někdy ukončily svou okupaci Afghánistánu, džihádu by se otevřely volné hranice nejen do Číny, ale i do Ruska a Íránu a celé střední Asie. Proto prý Peking s Damaškem mimo jiné dohodl, že do Sýrie vyšle své letectvo, aby „problém“ Ujgurů pomohlo „vyřešit“, a sebevražedný atentát u čínské ambasády v kyrgyzském Biškeku může být první reakcí džihádu na změnu čínské politiky.