Ještě na počátku měsíce, po teheránském summitu Ruska, Turecka a Íránu se zdálo, že zúčastnění došli k „určité míře shody“, že žádné velké ofenzívy ani nebude třeba, nicméně už při této příležitosti se Ankara v tomto trojlístku ocitla v pozici „třetího“, na jehož přání se v Idlíbu ve skutečnosti odkládá „poslední krok“ -- a tím i pokrok. Přitom platí, že neschopnost – pokud samozřejmě není ve hře přímo nezájem – naplnit svou část dohody a zpacifikovat džihád v Idlíbu tak, aby se tvrdé jádro v podobě Al Kajdy a dalších dvanácti skupin, které jsou určeny fakticky k likvidaci, oddělilo od ostatních, musí Rusko, Írán a především samozřejmě Sýrii s každým dnem více a více dráždit.

A to tím spíš, že Recep Erdogan namísto plnění svých proklamovaných slibů začal v otázce Idlíbu hledat podporu na Západě. Nelze z toho sice nutně vyvozovat, že se Erdogan ze sféry ruského a čínského vlivu vrací do hájemství Západu, neboť podobnou taktiku zvolil už v roce 2015, poté, co turecká armáda nad severem Sýrie sestřelila ruskou stíhačku. Čili, je to spíš jen další příklad tureckého lavírování v situacích, které si naopak žádají jasná rozhodnutí. Nezabralo to, mimochodem, před třemi lety, neboť Západ tehdy dospěl k přesvědčení, že nutně nemusí jít do války s Ruskem jen kvůli Erdoganovým osobním či politickým zájmům, a je krajně nepravděpodobné, že by to „zabralo“ dnes. Vlastně, postupem v posledních dnech mohl Erdogan maximálně jen dokonale naštvat Putina, který si očividně myslel, že osobním přístupem a kompromisy lze s tureckým prezidentem dojít k nějakému racionálnímu řešení výhodnému pro obě strany. Přesto se podle všeho uskuteční ještě jeden jejich summit, hned za dva týdny.  

Erdogan přitom v otázce Idlíbu spojence proti Rusku (a Sýrii a Íránu) mít může, ale jen na první pohled. USA se totiž ze všeho nejvíc obávají, že po pádu džihádu v Idlíbu, už přijde „na řadu“ jejich ilegální okupace severovýchodní Sýrie, zatímco Evropa má strach, že by ofenzíva proti Idlíbu mohla vytlačit desítky tisíc radikálních džihádů přes Turecko do Evropy a „rozprsknout“ je po starém kontinentu. Všechny tyto partikulární zájmy jsou propagandisticky zahaleny do „obav o osud civilistů“, nicméně to neznamená, že by byl Západ znovu a reálně na jedné lodi s Tureckem a uvítá toho „nezbedného synka“ znovu ve své náruči. Vztahy mezi Ankarou a Washingtonem či Bruselem jsou na bodě mrazu a shoda na podobných stanoviscích v otázce Idlíbu žádné „jaro“ rozhodně nedělá.