Původně mělo být další kolo „mírových“ rozhovorů v Ženevě klasicky rozpačité až nanicovaté, protože syrské bojiště fakticky zpochybňuje jeho smysl. Asadova armáda s pomocí spojenců a ruskou leteckou podporou opanovává situaci, a tak vlastně ani nemá o čem jednat s představiteli opozice, která je většinou exilová, nemá v samotné Sýrii (až na výjimky) žádný vliv a papouškuje vlastně jen zájmy svých sponzorů, ať už z Turecka nebo Saúdské Arábie. OSN, která „Ženevu“ pořádá, nakonec nedokázala dohodnout ani žádnou agendu jednání, o to víc pak éter zaplnila různá slova.
Damašek dopředu odmítl jakoukoli diskusi o demisi Bašára Asada, což například Francie označila za „provokaci“ a „špatné znamení“, ale kdo by bral francouzskou politiku na Blízkém východě vážně? Obzvláště poté, co si saúdský princ může u „socialistické“ Hollandovy vlády narychlo telefonicky objednat „Čestnou legii“ za „boj proti terorismu a extremismu“ a ukázal tak, kdo „vrtí“ Paříží. Vnitřní syrská opozice v Ženevě pro změnu oznámila bojkot dubnových parlamentních voleb a vzápětí si v budoucích orgánech státu řekla o právo veta. Exilová opozice chtěla nějakou dohodu „dojednat rychle“, Damašek namítl, že není kam spěchat. Rusko i OSN chtěly přizvat k jednáním veškerou nebojující opozici, včetně Kurdů, které si ale chtěla v Ženevě „přivlastnit“ syrská exilová opozice bez vlivu v Sýrii, ale Rusko současně spolu se Sýrií dopředu vyloučilo, že by v Damašku měla někdy zasednout federální vláda, což prakticky vylučuje i existenci federálního Kurdistánu…
Rusko obvinilo Ankaru z „plíživé agrese“ do Sýrie, syrská armáda na jihu země zabavila zásilku izraelských zbraní určených pro džihád, do rukou Daeše doputovaly pro změnu zbraně z Německa určené původně Kurdům, Al Kajda na severu Sýrie od svých někdejších spojenců, Svobodné syrské armády, zase dostala americké protitankové rakety…
V bezvýchodné kakofonii hlasů, faktů a zájmů OSN konstatovala očividné, tedy že žádný plán B není, neboť plánem B je jen návrat k celoplošné válce.
Za této situace se o rozruch postaral Vladimir Putin, když v pondělí v podvečer „zničehonic“ oznámil stažení ruských sil ze Sýrie: „Považuji úkoly, které byly před ministerstvem obrany postaveny, za obecně splněné. Proto jsem nařídil stažení významné části naší vojenské skupiny z území Syrské arabské republiky. (…) Ruské vládní jednotky a syrské vlastenecké síly změnily situaci v boji s mezinárodním terorismem a končí iniciativu.“
Po pěti a půl měsících „úspěšného a přesného“ (slovy NATO) bombardování džihádu Putin Západ zaskočil, přiznává namátkou The Guardian, přičemž například názor šéfa německé diplomacie Franka-Waltera Steinmeiera, podle něhož je to především „vzkaz Asadovi, aby se podvolil a začal seriózně jednat“, lze považovat nejspíš jen za snahu říci alespoň něco.
Kolem Putinova rozhodnutí, které bylo zcela jistě s Damaškem dopředu konzultováno, je totiž víc otazníků než odpovědí. Co třeba znamená ono „splnění úkolů“? Loni v říjnu Putin konstatoval, že hlavním cílem vstupu do války je „konsolidace zákonné moci a vytvoření předpokladů pro politický kompromis“. Znamená to, že taková situace už nastala, když Asadova vláda kontroluje území, na němž žije asi 85 procent Syřanů? Nebo k rozhodnutí přispěl stabilizující faktor, že si Rusko na letecké základně Hmejmím „utvořilo“ vlastní koalici syrské „umírněné“ opozice, která nebude bojovat proti vládním vojskům? A nebo že by tím vším Rusko bezmála stovce dalších skupin a více než stovce měst a vesnic, které se připojily k příměří, vzkazovalo, že jim nic už nehrozí, protože zbylá letadla budou mířit jen na Daeš a Al Kajdu? Nebo že by tím Rusko nabídlo Spojeným státům možnost dosáhnout v Sýrii alespoň „malého vítězství“ v boji proti terorismu tím, že jim „přenechá“ Daeš v jeho „hlavním městě“ Rakká? Jenže bez pozemních jednotek nemá bombardování smysl, Pentagon na vyslání pozemních sil není připraven a otevřená spolupráce se syrskou armádou nebo oddíly z Íránu by se zase špatně „prodávala“ v americkém Kongresu. Že by tedy USA raději kývly na ruskou nabídku spolupráce při finálním zničení Daeše v Rakká? Pokud nekývnou, zbaví se poslední šance v Sýrii něco „uhrát“. A souvisí to nějak s tím, že čínský ministr zahraničí výslovně zdůraznil, že Peking a Moskva „koordinují svůj postup v řadě mezinárodních otázek“ a společně tak postupují proti americké hegemonii?
Očividným zdá se být jen to, že rozhodnutí o stažení – blíže neurčeného počtu – letadel ze Sýrie je rozhodnutí politické a diplomatické, nikoli vojenské, a hlavně že to není rozhodnutí učiněné ze dne na den. V pozadí mohou být dohody s USA a regionálními „hráči“ o rozdělení sfér vlivu a o dostatečných zárukách pro Bašára Asada, stejně jako třeba snaha Ruska ukázat blízkovýchodním režimům, že umí držet slovo, což do budoucna může pozici Ruska v regionu jen posílit. Na druhou stranu Rusko zcela určitě nekončí s podporou Damašku a navíc si ponechává své základny v Tartúsu, Hmejmímu i Latákii, které mají „fungovat v dosavadním režimu“, což ze všeho nejvíc vyvolává paralelu s americkým „odcházením“ třeba z Afghánistánu – „Necháme si tu základny, na nich vojáky a letadla a obrněné transportéry, které se budou účastnit bojových akcí, ale jinak tu už fakt nejsme.“
Čili, Rusko odchází ze Sýrie, aby v Sýrii a regionu jako takovém zůstalo. Válka proti Daeši, Al Kajdě a dalším teroristům pokračuje. Rytmus syrského konfliktu diktuje Rusko. Vše ostatní se teprve ukáže.
A s oznámením o odsunu mimochodem okamžitě poskočil kurz rublu…
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
