Neuplynuly ani dva týdny od chvíle, kdy Donald Trump v saúdském Rijádu slavnostně „předsedal“ světovému summitu sunnitů a pokládal základní kameny „sunnitského NATO“, a už je vše jinak. Už od počátku nebylo sice jasné, proč mají například Indonésie, Malajsie či Brunej držet se Saúdy „basu“ zrovna proti Íránu, ale veškeré to zaryté saúdské protiíránské snažení dostalo ránu ze zcela jiného směru.

Celý ten podivný příběh započal už 23. května, tedy dva dny po summitu v Rijádu, kdy katarská agentura QNA zveřejnila slova „svého“ emíra šajcha Tamíma bin Hamáda al Sáního, podle něhož (mimo jiné) „Írán představuje regionální a islámskou mocnost, kterou nelze ignorovat, a není moudré stavět se proti ní nepřátelsky“. A vzápětí se na Twitteru katarského ministra zahraničí objevila informace, podle níž mají velvyslanci Bahrajnu, Egypta, Kuvajtu, Spojených arabských emirátů a Saúdské Arábie opustit Katar.

Taková nehoráznost! Saúdové prý věnovali Trumpovi osobní dary v celkové hodnotě 1,2 miliardy dolarů, aby ho přiměli na adresu Teheránu pronést několik hanlivých poznámek, a nyní takhle zradí zrovna sousední Katar? Šajch Tamím se sice už během několika hodin snažil omlouvat, že to vše je nedorozumění a že web agentury QNA napadli hackeři, ale to už Saúdové nebo Egypt začali blokovat vysílání Al Džazíry a dalších médií napojených na Katar, přičemž ovšem v případě Káhiry byla „do vaničky k vylití“ přidána média spjatá se zakázaným Muslimským bratrstvem, ale třeba i vynikající a vůči režimu často kritický zpravodajský portál Mada Masr. Výmluva s „neznámými“ hackery u rozzlobených Saúdů nezabrala ryze účelově a Egypt situace jen využil, aby se Rijádu zalíbil a vrátil se tak k „tradičním“ dodávkám saúdské ropy zdarma, při současném vyřešení situace kolem „nepohodlných médií“.

Katarský emír poté 27. května ještě přilil olej do ohně, když si zatelefonoval s opětovně zvoleným íránským prezidentem Hasanem Roháním, přičemž se vyslovili pro zlepšení vztahů mezi Íránem a Perským zálivem. To už saúdská média běsnila, požadovala vyloučení Kataru z Rady pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC), zpochybňovala legitimitu katarské panovnické dynastie a vinila Katar z velezrady za ochotu zlepšovat vztahy s Íránem…

Trocha historie

Saúdská Arábie se svými zásobami ropy, Mekkou a Medínou a Spojenými státy v zádech si vždy nárokovala být lídrem sunnitského světa a hlavním štítem proti šíitskému Íránu. V GCC jsou ale také například Kuvajt nebo Omán, monarchie, které se kvůli vlastnímu přežití vždy musely mezi oba tyto soupeře nějak vtěsnat. Platí to i pro Katar, nevelkou a nepočetnou monarchii, která vždy nosila cejch zaostalé a chudé oblasti, kde se namísto v rollsroycech jezdí na oslu. A toto vědomí „negramotného zapadákova“, který žil hlavně z rybolovu a lovu perel, dodával katarské vládnoucí rodině svého druhu sílu vzdoru. V roce 1971, kdy končil britský protektorát, ustála začlenění do Spojených arabských emirátů, a raději se odevzdala pod „ochranu“ USA. Radikální proměna přišla ale až v 90. letech minulého století, kdy v Kataru propukl plynový boom – Katar je jediným „většinově plynovým“ členem GCC, a když se k tomu ještě přidalo přední světové místo v produkci zkapalněného plynu a současně i vlna investic po celém světě, katarským plynovým vládcům narostl hřebínek. Z plynových miliard tak zničehonic vznikla televize Al Džazíra, která najala přední světové novináře a obratem okouzlila Blízký východ, a to především kvůli „odvaze“, s níž si dovolila do té doby cosi nemyslitelného, tedy ostře tepat do zpátečnických Saúdů (ale přitom samozřejmě mlčet o situaci v Kataru). Pak se ale přihnaly revolty arabského jara, k jejichž šíření Al Džazíra svým otevřeným zpravodajstvím výrazně přispěla, a emír se zalekl, neboť taková svoboda informací mohla ohrozit i jeho neomezenou vládu. V konfliktu v Libyi už proto televize stála plně na straně NATO a Západu a výměnou za masivní reklamu začala oslavovat i „demokratičnost“ Saúdské Arábie. Většina redaktorů na protest proti takové propagandě odešla a dnes z mediálního zázraku zbyla vlastně jen skořápka.