Nové dokumenty, které zveřejnil portál WikiLeaks, mluví o tajné smlouvě z roku 2012, jejímž cílem bylo svrhnout syrskou vládu Bašára Asada. Hlavními iniciátory byly Saúdská Arábie, Katar a Turecko, ale zapojeny byly také západní státy jako USA, Británie nebo Francie. WikiLeaks tak pokračují ve zveřejňování saúdských diplomatických depeší, které mimo jiné už vrhly světlo na to, jak Saúdové desítkami milionů dolarů upláceli média (nejen?) ve svém regionu. Nově se například ukazuje, že Saúdové v mnoha případech šli proti zájmům svých západních patronů, například tím, že v Pákistánu podporovali teroristickou Hakkáního síť a synovi šéfa Džalaluddínu Hakkánímu, který je na americkém seznamu teroristů už od roku 2001, poskytli saúdský pas, nebo když (v rámci zpravodajské „spolupráce“ s Austrálií) financovali šíření radikální wahhábistické verze sunnitského islámu v Austrálii.
Wahhábističtí šajchové přitom prosluli svými fatwami vyzývajícími k zabíjení šíitů včetně žen a dětí, a tato sázka na radikální sektářskou válku v minulých dnech přinesla své výsledky. Sebevražední útočníci původem ze Saúdské Arábie, byť zřejmě nikoli v žoldu Rijádu, ale stejně wahhábistického Islámského státu, už zabíjeli přímo ve vlasti, další pak v Kuvajtu zabili nejméně 27 lidí při útoku na šíitskou mešitu, jeho souvěrec v Tunisku povraždil 38 zahraničních turistů. Tuniská vláda vyhlásila mimořádný stav, nařídila uzavření „ilegálních“, tedy saláfistických mešit, a prezident tvrdí, že se jeho země ocitla ve „válečném stavu“ proti IS a varuje, že v případě dalšího podobného útoku „stát Tunisko přestane existovat“. Nelze přitom ale zapomínat, po zahájení války v Sýrii tuniská vláda nebránila svým občanům, aby se přidávali k tamnímu džihádu proti šíitským alávitům u moci, přičemž podle některých odhadů v řadách Islámského státu v Sýrii bojuje na tři tisíce Tunisanů, což z nich ještě loni prý činilo nejpočetnější „národní zastoupení“, dokonce ještě před Saúdskou Arábií nebo Jordánskem.
Na dosavadní politiku Tuniska lze do značné míry vztáhnout anglický pojem „blowback“, ale v každém případě přesně pasuje na teroristické útoky v Saúdské Arábii a Kuvajtu. Podle amerického The Nation pojem „blowback“ poprvé použila CIA v březnu 1954, a to v nedávno odtajněném dokumentu týkajícího se svržení íránské vlády premiéra Muhammada Mossadeka. „Je to metafora pro nezamýšlené důsledky mezinárodních aktivit vlády USA, které jsou utajovány před americkým lidem,“ vysvětluje smysl pojmu The Nation. V češtině by se asi nejvíc hodilo něco jako eufemistické „A sakra!“ „Ačkoli je Islámský stát islámským hnutím, není typický an dohledatelný v hlubší minulosti, protože se odvíjí od wahhábismu, formy islámu praktikované v Saúdské Arábii, která se rozvinula teprve v 18. století…členy saúdské vládnoucí třídy,“ shrnuje třeba New Statesman. A právě wahhábismus se stává saúdským „blowbackem“. Království se už stalo terčem mnoha teroristických útoků, které vyvrcholily povstáním pod vedením Al Kajdy, což jen dokresluje skutečnost, že se panovníkům bez ohledu na veškeré snahy nepodařilo zajistit si loajalitu wahhábistických radikálů. A i když je nyní Saúdská Arábie formálně členem Obamovy „války proti Islámskému strátu“, tisíce Saúdů uprchli z vlasti, aby se přidali právě k IS. Vůdci chalífátu IS přitom otevřeně kritizují saúdské vedení a neskrývají cíl rozšířit svou činnost právě až do Saúdské Arábie. Lídr IS Alí Bakr Bagdádí mluví o královské rodině jako o „hlavě hada“, kterou je třeba utnout, nebo jako o „semeništi chorob“, přičemž je přirovnává k předislámským pohanským vládcům Mekky a vyzývá k povstání. Jinými slovy, tmářský wahhábismus se z nástroje kontroly moci proměnil v saúdskou noční můru. Čili v „blowback“.
Virtuální stabilita
„Zběžný pohled může být velmi klamný, obzvláště za situace, kdy západní média ve své většině po dekády slouží jako osobní publicisté rodiny Saúdů,“ konstatoval pro MintPress jemenský politolog Ahmad Muhammad Násir Ahmad. „Členové královské rodiny chtějí působit stabilně a kontinuálně. Jakýkoli náznak slabosti by totiž podle nich mohl vést ke ztrátě západní podpory, obzvláště té americké, a ke ztrátě vlivu na Blízkém východě a na severu Afriky. A tak Saúdové kolem sebe vytvořily mýtus stability. Realita je ale přesto dostihne a bude zdrcující.“
Faktem je, že o udržitelnosti saúdské feudální diktatury se spekuluje už dlouhé roky, nicméně zdá se, že ještě nikdy se „House of Saud“ neocitl v tak kritické situaci. Tedy, že je tu další „blowback“, přičemž na vině znovu není nenáviděný Írán nebo šíité obecně, ale znovu sám Rijád. Saúdský pokus použít svou ropu (znovu) jako geopolitickou zbraň -- snížením globálních cen -- samotné království už připravil o 36 miliard dolarů a pokud se nic zásadně nezmění, prořídnou zahraniční rezervy v příštích dvou letech o dalších 300 miliard. Dost podivně v této souvislosti vypadá saúdská zaťatost: Rojád je prý s to nízké světové ceny držet i dalších osm let. Při rekordním propadu neropného obchodu je letošní rozpočet přitom poprvé po sedmi letech deficitní, konkrétně se očkává propad přinejmenším o 40 miliard dolarů, nicméně konečná suma může mnohem vyšší, protože Saúdové dál pokračují ve své nákladné a ilegální agresi proti Jemenu a zadarmo nejsou ani příplatky ke mzdám, které král Salmán slíbil státním zaměstnancům a vojákům ve snaze koupit si jejich loajalitu.
Kritická je rovněž demografie. Počet obyvatel Saúdské Arábie prudce stoupá a více než polovinu z nich tvoří lidé mladší pětadvaceti let (a mladí do devětadvaceti tvoří hned tvě třetiny). Při vysoké míře nezaměstnanosti mezi mladými a s přibližně čtvrtinou obyvatel pod hranicí chudoby se vytváří stejné podhoubí, které vedlo k revoltám arabského jara v Tunisu či Egyptě. Reformu přitom zoufale potřebuje i saúdské školství, které sice produkuje dokonale namemorované mladé znalce koránu, ale bez schopností obstát v globálním světě. Bez sankcí Západ dál ponechává hrůzné postavení žen, které sice za poslední roky zaslechly cosi o jakýchsi „reformách“ (na saúdské poměry), ale dál oficiálně zůstávají majetkem svých mužských příbuzných a třeba sanitka dál nesmí zastavit, pokud se na ulici něco stalo ženě…
Saúdskou Arábii pohlcuje politický disent, konstatuje Ahmad Muhammad Násir Ahmad: „Podpora monarchii mezi obyvatelstvem je rekordně nízká a státem řízené sektářské napětí může zničit základy samotné saúdské společnosti, nemluvě o celém regionu. Až tento vulkán vybuchne, není jisté, kam až se jeho oheň rozšíří. Monarchie už ale nebude, aby nám o tom vyprávěla.“
Rozval zevnitř
Kromě Islámského státu ale i sami Saúdové vedou svou vlastní „válku“ proti domácím šíitům, kteří tvoří asi 15 procent obyvatel, obývají především ropný východ země a jsou vystaveni státem deklarované diskriminaci, marginalizaci a násilí. Loni byl k trestu smrti za údajné podněcování k násilí proti královské rodině odsouzen uznávaný saúdský šíitský klerik šajch Nimr al Nimr. Saúdští šíité tento rozsudek vnímají ze všeho nejvíc jako pokus o utlumení šíitského disentu na východě Saúdské Arábie, kde už údajně působí saúdská „trestná“ komanda, nicméně kromě povražděných aktivistů jsou výsledky spíš kontraproduktivní –množí se totiž útoky šíitských ozbrojených skupin ve Východní provincii, stejně jako volání po odtržení šíitského východu země od království.
Vyhlídka na Saúdskou Arábii bez svého východu a tím i bez ropy leká Rijád i z ekonomického hlediska, nicméně někteří wahhábističtí radikálové požadují po novém králi tvrdý zásah proti šíitům ve stylu jeho předchůdce. Zatím se tak ale neděje, a tak se této „mezery“ v poptávce chápe Islámský stát. Expert na Blízký východ Andrew Bond pro MintPress podotýká, že skutečnými terči pumových útoků na mešity nemuseli být ani tak šíité, jako spíš autorita krále Salmána: „Za svého předchůdce na trůnu Abdalláha působil jako ministr obrany, a proto nyní podobné útoky uvnitř Saúdské Arábie mají vykreslit obrázek krále coby slabého vůdce. Pokud by útoky měly pokračovat, bude jeho legitimita ohrožena.“ A ve frontě na trůn a moc už čekají zástupy dalších panovnických potomků…
O osudu krále Salmána přitom může rozhodnout i pokračující válka proti Jemenu. Salmán její vedení ponechává v rukou mladého a nezkušeného ministra obrany Muhammada bin Salmána a jemu se „dílo“ nedaří. Podle dostupných zpráv sice saúdské letectvo dál bombarduje jemenská města a beztrestně zabíjí lidi po stovkách, k „rozladění“ OSN rovná se zemí nejen kanceláře světové organizace, ale (stejně jako IS) i památky ze seznamu UNESCO, ale rebelští šíitští Húthíové přitom už podle všeho už ovládají 85 procent jemenského území, ostřelují raketami základny na saúdském území, v Adenu s tamními separatisty vyjednávají o opětovném rozdělení Jemenu, a k tomu všemu na stranu šíitských rebelů v Jemenu údajně přecházejí stovky saúdských vojáků i s veliteli… Při tom všem je velmi nepravděpodobné, že by Rijád, který zatím s politickým i vojenským krytím Západu dokázal jen do hladomoru uvrhnout na dvacet milionů Jemenců, byl s to oficiálně přiznat porážku v jemenské válce, a tak nepokoje a nestabilita budou jen dále sílit, stejně jako proudy válečných uprchlíků do Evropy. A to vyvolává otázku, jak dlouho bude oddílům Islámského státu trvat, než situaci ovládnou? A jak bezpečně za těchto okolností vyhlíží plánovaná spolupráce Saúdů s Ruskem nebo Francií v jaderné energetice nebo při nákupu zbraní?
Za další svou bezprostřední Achillovu patu Rijád považuje svůj další zadní dvorek, Bahrajn, kde je většinové šíitské obyvatelstvo už dekády ovládáno sunnitskou policejní královskou diktaturou. Už na počátku arabského jara saúdské tanky potlačily v Bahrajnu prodemokratické protesty a nyní USA pochválily blíže nespecifikované bahrajnské „reformy“ v oblasti lidských práv a „národního usmíření“ a opětovně povolily vojenskou pomoc Bahrajnu. S novými americkými zbraněmi bude bahrajnská monarchie tváří v tvář většině svých nespokojených poddaných zase o něco jistější, není ale jasné, do jaké míry tím USA vycházejí vstříc Saúdům a do jaké míry tím vším chrání hlavně své zájmy, konkrétně v podobě 5. flotily, která v Bahrajnu (dosud) kotví.
Nicméně, podle amerického politologa Stephena Lendmana je Saúdská Arábie „překonaná mocnost odsouzená k zániku tváří tvář arabské renesanci“: „Není ani z poloviny tak silná, jak vypadá… Potřeba Rijádu uchýlit se k válce, aby udržel svou monarchii v chodu, mi napovídá, že je to síla na ústupu. Rozpad přitom v každém případě přijde zevnitř Domu Saúdů.“
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
