Nové dokumenty, které zveřejnil portál WikiLeaks, mluví o tajné smlouvě z roku 2012, jejímž cílem bylo svrhnout syrskou vládu Bašára Asada. Hlavními iniciátory byly Saúdská Arábie, Katar a Turecko, ale zapojeny byly také západní státy jako USA, Británie nebo Francie. WikiLeaks tak pokračují ve zveřejňování saúdských diplomatických depeší, které mimo jiné už vrhly světlo na to, jak Saúdové desítkami milionů dolarů upláceli média (nejen?) ve svém regionu. Nově se například ukazuje, že Saúdové v mnoha případech šli proti zájmům svých západních patronů, například tím, že v Pákistánu podporovali teroristickou Hakkáního síť a synovi šéfa Džalaluddínu Hakkánímu, který je na americkém seznamu teroristů už od roku 2001, poskytli saúdský pas, nebo když (v rámci zpravodajské „spolupráce“ s Austrálií) financovali šíření radikální wahhábistické verze sunnitského islámu v Austrálii.

Wahhábističtí šajchové přitom prosluli svými fatwami vyzývajícími k zabíjení šíitů včetně žen a dětí, a tato sázka na radikální sektářskou válku v minulých dnech přinesla své výsledky. Sebevražední útočníci původem ze Saúdské Arábie, byť zřejmě nikoli v žoldu Rijádu, ale stejně wahhábistického Islámského státu, už zabíjeli přímo ve vlasti, další pak v Kuvajtu zabili nejméně 27 lidí při útoku na šíitskou mešitu, jeho souvěrec v Tunisku povraždil 38 zahraničních turistů. Tuniská vláda vyhlásila mimořádný stav, nařídila uzavření „ilegálních“, tedy saláfistických mešit, a prezident tvrdí, že se jeho země ocitla ve „válečném stavu“ proti IS a varuje, že v případě dalšího podobného útoku „stát Tunisko přestane existovat“. Nelze přitom ale zapomínat, po zahájení války v Sýrii tuniská vláda nebránila svým občanům, aby se přidávali k tamnímu džihádu proti šíitským alávitům u moci, přičemž podle některých odhadů v řadách Islámského státu v Sýrii bojuje na tři tisíce Tunisanů, což z nich ještě loni prý činilo nejpočetnější „národní zastoupení“, dokonce ještě před Saúdskou Arábií nebo Jordánskem.

Na dosavadní politiku Tuniska lze do značné míry vztáhnout anglický pojem „blowback“, ale v každém případě přesně pasuje na teroristické útoky v Saúdské Arábii a Kuvajtu. Podle amerického The Nation pojem „blowback“ poprvé použila CIA v březnu 1954, a to v nedávno odtajněném dokumentu týkajícího se svržení íránské vlády premiéra Muhammada Mossadeka. „Je to metafora pro nezamýšlené důsledky mezinárodních aktivit vlády USA, které jsou utajovány před americkým lidem,“ vysvětluje smysl pojmu The Nation. V češtině by se asi nejvíc hodilo něco jako eufemistické „A sakra!“ „Ačkoli je Islámský stát islámským hnutím, není typický an dohledatelný v hlubší minulosti, protože se odvíjí od wahhábismu, formy islámu praktikované v Saúdské Arábii, která se rozvinula teprve v 18. století…členy saúdské vládnoucí třídy,“ shrnuje třeba New Statesman. A právě wahhábismus se stává saúdským „blowbackem“. Království se už stalo terčem mnoha teroristických útoků, které vyvrcholily povstáním pod vedením Al Kajdy, což jen dokresluje skutečnost, že se panovníkům bez ohledu na veškeré snahy nepodařilo zajistit si loajalitu wahhábistických radikálů. A i když je nyní Saúdská Arábie formálně členem Obamovy „války proti Islámskému strátu“, tisíce Saúdů uprchli z vlasti, aby se přidali právě k IS. Vůdci chalífátu IS přitom otevřeně kritizují saúdské vedení a neskrývají cíl rozšířit svou činnost právě až do Saúdské Arábie. Lídr IS Alí Bakr Bagdádí mluví o královské rodině jako o „hlavě hada“, kterou je třeba utnout, nebo jako o „semeništi chorob“, přičemž je přirovnává k předislámským pohanským vládcům Mekky a vyzývá k povstání. Jinými slovy, tmářský wahhábismus se z nástroje kontroly moci proměnil v saúdskou noční můru. Čili v „blowback“.

Virtuální stabilita

„Zběžný pohled může být velmi klamný, obzvláště za situace, kdy západní média ve své většině po dekády slouží jako osobní publicisté rodiny Saúdů,“ konstatoval pro MintPress jemenský politolog Ahmad Muhammad Násir Ahmad. „Členové královské rodiny chtějí působit stabilně a kontinuálně. Jakýkoli náznak slabosti by totiž podle nich mohl vést ke ztrátě západní podpory, obzvláště té americké, a ke ztrátě vlivu na Blízkém východě a na severu Afriky. A tak Saúdové kolem sebe vytvořily mýtus stability. Realita je ale přesto dostihne a bude zdrcující.“