Není to zase až tak dlouho, kdy Paříží pochodoval VIP průvod evropských i jiných politiků s heslem „Je suis Charlie!“ Tehdy se ještě obhajovala „svoboda“ západních médií, konkrétně svoboda urážet islám. V čele průvodu kráčela německá kancléřka Angela Merkelová. Mohla si to dovolit, nejspíš proto, že migrační vlna ještě nebyla hlavním tématem a možná si navíc i myslela, že případně vše dokáže zvládnout.
O rok a pár měsíců později je vše jinak. Turecký prezident Recep Erdogan mezitím šikovně nasměroval davy migrantů na starý kontinent, a svoboda projevu – jedna ze základních evropských hodnot – je tatam nejen teoreticky, ale i prakticky. Německý satirik Jan Böhmermann přesně v duchu Charlie Hebdo v televizi ZDF přednesl „báseň“, v níž obvinil tureckého prezidenta z porušování lidských práv a obvinil ho z pedofile, zoofilie a všeho možného. Erdogan se rozčílil, ale žádné „Je suis Jan“ už nenásledovalo, naopak – při vyhlídce na možnou další migrační vlnu z Turecka kancléřka Merkelová kývla na soudní žalobu proti Böhmermannovi. „Naporcovala mě na filátka a předložila despotovi k čaji,“ shrnuje svou situaci Böhmermann.
Po tomto „úspěchu“ turecká vláda „rozšířila bitevní pole“ – zákaz vstupu či rušení akreditací se dotklo několika německých, amerických nebo ruských novinářů. Nizozemská novinářka Ebru Umarová byla v Turecku nakrátko zadržena a její byt v Rotterdamu vyloupen, přičemž se ukázalo, že turecký konzulát v Rotterdamu oběžníkem vyzývá turecké organizace v Nizozemsku, aby upozorňovaly na projevy protierdoganovské kritiky. Švýcarské úřady pak podle Ankary měly zrušit výstavu fotografií, která dávala Erdogana do souvislosti se smrtí třináctiletého chlapce, kterého policie zabila v roce 2013 při rozhánění demonstrací v istanbulském parku Gezi. Ve Švédsku turecké velvyslanectví požadovalo zrušit vysílání dokumentárního filmu o genocidě Arménů, následovala polemika kolem projektu Drážďanského symfonického orchestru nazvaného Aghet, což v arménštině znamená „katastrofa“, v jejímž rámci turecká strana požadovala, aby EU odvolala svou dotaci projektu o arménské genocidě. Bruselské úřady reagovaly tím, že otázka financování je prý už uzavřena, zároveň ale vyzvaly managera orchestru, aby „zmírnil text“ a přestal používat pojem „genocida“. Mimochodem, americký Wall Street Journal ve stejné době otiskl celostránkový inzerát popírající tureckou genocidu Arménů a stejná kampaň na billboardech zkrášlila největší americká města…
Pro Recepa Erdogana nejsou takové postupy ničím novým. Už v roce 2003 zažaloval turecký deník Cumhuriyet za otištění své karikatury, a ačkoli tehdejší soud prohrál, loni koncem roku nechal vedoucí redaktory listu uvěznit za to, že „vyzradili státní tajemství“ zveřejněním dalších údajů o tureckých dodávkách zbraní Daeši, což je už dnes ovšem veřejným „tajemstvím“. Následovalo „převzetí“ redakce kritického deníku Zaman, v němž (a v sesterském listu Cihan) přišlo o práci na 400 redaktorů, před pár dny byli po více než ročním soudním procesu na dva roky vězení odsouzeni dva novináři za zveřejnění karikatur z Charlie Hebdo… Celkem je v Turecku „v běhu“ bezmála dva tisíce žalob proti novinářům, umělcům nebo i obyčejným občanům obviněným z urážky prezidenta nebo členů jeho rodiny, další stovky lidí čelí žalobám za orwellovské „myšlenkové zločiny“…
Je příznačné, že vlády Nizozemska nebo charlieovské Francie ke všemu více méně mlčí, zatímco kancléřkla Merkelová sklízí od Baracka Obamy pochvaly za to, jak skvěle zvládá migrační krizi. A cena za zaprodání evropských hodnot? Podle některých studií by přijímání migrantů mohlo Německo stát do roku 2020 až 400 miliard eur.
Hlava 22
Turecký ministr pro vztahy s EU Volkan Bozkir v půli dubna konstatoval, že Evropa nyní Turecko potřebuje víc, než Turecko Evropu, a vědomí této převahy umožňuje Ankaře, která je členem „demokratické“ Severoatlantické aliance, dělat doslova psí kusy – islamizovat postupně stát a nově i ústavu a tvrdit, že se tím sekulární podstata státu nijak nezmění, nebo opoziční poslance zbavovat imunity jen kvůli tomu, že se v současném Turecku veškerý odpor proti prezidentovi považuje za „terorismus“. Přesto s takovým státem, který Evropou opovrhuje, Evropská unie uzavřela dohodu o barteru s uprchlíky výměnou za šest miliard eur a v první řadě bezvízový režim pro turecké občany (a vice versa).
Evropská unie nyní podpoří bezvízový režim pro občany Turecka, byť si je vědoma, že Ankara neplní závazky, které se například týkají lidských práv. EU připouští, že jí namísto splnění požadavků bude stačit jen trend, tedy jen „rychlost, s níž bude celý proces pokračovat“. Německo a Francie – ve snaze nevypadat zcela kapitulantsky -- si k tomu ovšem dopředu vymiňují, že v případě zvýšeného počtu tureckých žadatelů o azyl nebo Turků, kteří budou v EU ilegálně, lze dohodu vypovědět. Maďarsko už oznámilo, že v říjnu uspořádá referendum k související otázce migračních kvót, z nichž se členské státy EU ovšem za určitých okolností mohou „vykoupit“.
„Dohoda s Tureckem je nejodpornější ze všeho, co jsem zatím v moderní evropské politice viděl,“ napsal renomovaný německý komentátor Wolfgang Münchau v komentáři pro Financial Times. Text se jmenuje „EU za smlouvu s Tureckem prodala svou duši“. Podobné kritiky jsou ale z hlediska EU v zásadě nepodstatné, protože Evropská unie se beztak sama ocitla v situaci, která připomíná Hlavu 22: Při nedohodě s Tureckem Ankara může do Evropy vypustit vlny migrantů, zatímco při dohodě s Tureckem to bude stejné, jen se z Turecka může na pochod vydat (v nejhorší variantě) až třicet milionů Turků, kteří z různých důvodů odmítají žít pod Erdoganem. Možná právě s tím počítá i sám turecký prezident – představa, že by se mu podařilo do Evropy „exportovat“ alespoň „kurdský problém“, musí být hodně lákavá. V současném Turecku žije asi 16 milionů občanů kurdského původu, kteří jsou terčem otevřené války, diskriminace, represí, mučení či násilného přesídlování, což z až osmi milionů z nich za současných německých zákonů činí do budoucna vesměs úspěšné žadatele o azyl, shrnuje německý analytik Andrew Hammel. Mimochodem, možná s podobným vývojem počítají i sami Kurdové, kteří v poslední době posilují svá „diplomatická zastoupení“ v Evropě, a to včetně České republiky. Nelze přitom vyloučit, že s bezvízovým režimem do Evropy zamíří vedle různých mafiánských sítí i džihádisté z Daeše a dalších teroristických skupin, které dnes na tureckém území operují.
A vedle Turecka je tu navíc stále ještě „balkánská cesta“, po níž do Evropy – jaksi „mimo všechny smlouvy“ -- proudí lidé dál…
PS. Vedle stávajících asi 800 tisíc Kurdů v Německu žijí rovněž asi tři miliony etnických Turků, z nichž mnozí jsou příznivci Recepa Edrogana. Podle odhadů německých tajných služeb asi 14 tisíc „německých“ Kurdů pro změnu aktivně podporuje Stranu kurdských pracujících (PKK), která v Turecku za kurdskou nezávislost bojuje už od roku 1974. A Turci s Kurdy se v Německu v posledních týdnech už střetli třeba v Mnichově, Kolíně nad Rýnem, Frankfurtu nad Mohanem nebo třeba v bavorském Aschaffenburgu. Výčet by mohl pokračovat srážkami z loňského roku. Že by tedy už turecký „kurdský problém“ ve skutečnosti do Německa exportován byl a čeká se jen na „posily“?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
