Tereza Spencerová: Sýrie se blíží k „příměří“. A možná k rozpadu a federaci

Náznaků, že se „něco chystá“, nabídly uplynulé dny spoustu. Ruský ministr obrany Sergej Šojgu se zničehonic zjevil v Teheránu, aby - pouhý týden po návštěvě svého íránského kolegy v Moskvě – předal prezidentu Hasanu Róhánímu Putinův „speciální vzkaz“ o situaci v Sýrii. To už Putin telefonoval katarskému emírovi, který si nedávno z Moskvy odvezl dar v podobě cvičeného sokola a podle všeho slouží jako prostředník mezi Ruskem a Tureckem, načež následoval i telefonát do Saúdské Arábie. Americký ministr zahraničí John Kerry si jen za neděli třikrát volal s kolegou Sergejem Lavrovem a prozradil, že se „finalizují modality zastavení nepřátelských akcí (…) a ukončení nepřátelských akcí je možné už během několika hodin“. Pak přišel telefonát Putin-Obama (americká strana zdůrazňuje, že to volal Putin a ne naopak) a poté už Putin vystoupil v televizi a prohlásil, že „ukončení bojových akcí“ začne 27. února o půlnoci damašského času. Dohodu váhavě přivítalo i jinak stále svéhlavější (a nestabilnější) Turecko, které bez jasné podpory USA a NATO navíc „odmávalo“ plány na invazi do Sýrie, kterou chystalo spolu se Saúdy. Rijád své „syrské opozici“ dokonce nařídil dohodu podpořit. Přijal ji i Damašek – koneckonců tím fakticky končí západní politika založená na slepém sloganu „Asad musí pryč!“ - ovšem s výhradou, že „boj proti terorismu“ namířený proti Daeši a Al Kajdě bude pokračovat, protože teroristé „nesmějí“ příměří zneužít ke svému posílení. A k tomu byly na polovinu dubna rovnou (řádně, podle syrské ústavy) vypsány parlamentní volby v 15 syrských provinciích. Tento krok lze přitom považovat spíš jen za nabídku k budoucím politickým handlům – Západ ideu voleb obecně miluje, nicméně volby, v nichž by podle očekávání zvítězil Bašár Asad a jeho lidé nejspíš „demokraticky“ odmítne, a tak bude mít Sýrie páku k „vyjednávání“.

Nicméně, suma sumárum, z hlediska významově nejasného „ukončení nepřátelských akcí“ se na první pohled vše jeví optimisticky. Na druhý pohled je očividné, že se ďábel klasicky ukryl v detailech.

Mezery v dohodě

Podle oficiálního dokumentu amerického ministerstva zahraničí je dohoda „v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN číslo 2254“ a nevztahuje se na ukončení nepřátelských akcí na „Daeš, Frontu al Nusrá nebo jiné teroristické organizace takto označené Radou bezpečnosti OSN“. Jenže zmíněná rezoluce RB OSN mluví „specificky o Islámském státu v Iráku a Levantě (ISIL, rovněž známý jako Daeš), Frontě al Nusrá a všech ostatních jednotlivcích, skupinách, projektech a entitách napojených na Al Kajdu nebo ISIL a všechny ostatní teroristické skupiny…“ Čili, rusko-americká dohoda vynechává všechny „napojené“ teroristy, namátkou třeba Ahrár al Šám, pod jehož velení nyní spadají všichni zbývající obránci Aleppa, Armádu dobytí (Džajš al Fatáh), která válčí třeba v provincii Idlíb u tureckých hranic, nebo Islámskou armádu nebožtíka Zahrána Allúše. Ve skutečnosti jsou všechny tyto džihádistické koalice více či méně „napojené“ na Al Kajdu nebo Daeš nebo s nimi rovnou bojují po boku, a to do takové míry, že Al Kajda je fakticky všude – a i proto „syrská opozice“ zastupující zájmy Turecka a Saúdské Arábie požadovala, aby se „ukončení nepřátelských akcí“ vztahovalo i na syrskou frančízu Al Kajdy, Frontu al Nusrá.

Ve finále se tak nabízí teoretická situace: s blížícím se „zastavením palby“ na „umírněné teroristy“ a navíc s ohledem na Asadovu amnestii pro všechny, kdo do měsíce složí zbraně a vzdají se, a s pokračujícím návratem bojovníků Syrské svobodné armády (FSA) do řad Syrské armády, si lze dost dobře představit, že tajné služby Sýrie a Ruska získají informace o umístění velitelských stanovišť „napojených“ teroristů. Otázka zní vcelku prostě: jsou taková místa legitimním terčem bombardování, jako například až dosud v provincii Hamá? Podle dikce dohody nejspíš ano, protože tam někde Fronta al Nusrá nebo Daeš určitě jsou. Západ, Turecko a Saúdové to podle všeho budou vnímat přesně opačně, protože oběťmi budou i jejich „umírnění“ a jen „napojení“ teroristé. Nicméně, zdá se být nesmyslné, že by Rusko, Írán a Sýrie najednou zastavily svůj vojenský postup, když už mají Aleppo i sever Sýrie u tureckých hranic jako na talíři a vítězství na dohled. Co za takový ústupek mohly od Západu a jeho spojenců asi tak dostat? Nebo že by to bylo jen gesto, které Turkům a Saúdům poskytne několik týdnů na záchranu svých teroristů, a lidem z FSA čas na návrat „domů“, což ve finále pro Rusko, Írán a Sýrii přece jen pročistí bojiště a usnadní další postup? Ruská armáda v každém případě tvrdí, že lídři Daeše už ze Sýrie a Iráku prchají, a to do Libye.

Federativní Sýrie?

I kdyby se ale „ukončení nepřátelských akcí“ během pár minut proměnilo jen v jiný název pro pokračující válku, přece jen se stáváme svědky přelomových událostí. Na ruské letecké základně Hmejmím už zahájilo činnost koordinační středisko, kde si ruská armáda s tou americkou vyměňují zpravodajské informace, a podle všeho nemůže trvat dlouho než Pentagon začne v Sýrii spolupracovat i s armádou Íránu, poprvé od islámské revoluce v roce 1979! A nelze vyloučit ani to, že se tato neuvěřitelná koalice může teoreticky postavit i Turecku a Saúdům, pokud budou dál podporovat teroristy. Jinými slovy, Washington se po pěti letech nevysvětlitelné a vlastně i neobhajitelné politiky v Sýrii (a na Blízkém východě obecně) ocitá před těžkými volbami.

Nejspíš i proto John Kerry dopředu varuje, že pokud „ukončení nepřátelských akcí“ selže, mají USA po ruce „plán B“, a tím je rozdělení Sýrie. Žádné podrobnosti sice nenabízí, ale hrozí, že by už brzy mohlo být „příliš pozdě“ na to, aby bylo Sýrii umožněno uchovat si územní celistvost, a že rozdělení státu by mohlo být „případným řešením“ konfliktu. Rusko sice oficiálně tvrdí, že o žádném „plánu B“ nic neví, nicméně určitý vhled do zákulisí realpolitiky v Sýrii nyní nabídla členka vedení kurdské Syrské demokratické rady Ilham Ehmedová. Podle ní se už jedná o rozdělení Sýrie na tři části, které by měly fungovat v rámci federace. „To je přesně to, co chtějí občané Sýrie, strany, skupiny i zahraniční státy, které usilují o politické řešení konfliktu v Sýrii,“ prohlásila. „USA a Rusko mají stejný názor.“ Syrskou federaci by podle ní měly tvořit Severní, Centrální a Jižní Sýrie, každá tato federální oblast si uchová svůj ráz identit a etnických diverzit, a každá bude mít svůj parlament. „Ve srovnání s opozicí se režim k této otázce staví umírněně,“ dodala bez ohledu na vypsané parlamentní volby nebo nedávné Asadovo prohlášení, že válka potrvá až do „konečného vítězství“.

Čistě teoreticky je tedy řeč o Asadově Sýrii, v níž by nejspíš byli alávité, křesťané, drúzové a nábožensky „vlažní“ sunnité, o kurdském regionu, který se už nyní nazývá Rojava, a o sunnitské Sýrii, kde by se mohla shromáždit většina současných džihádistů a protivládních skupin. Kurdové přitom od samého počátku konfliktu neusilují o odtržení od Sýrie, ale razí právě její federalizaci, přičemž si pro svá území nárokují pravomoci ve sféře správy státu, ekonomických struktur a ozbrojených sil. Vycházejí přitom z idejí Abdulláha Öcalana, vězněného lídra tureckých Kurdů, podle něhož lze právě tímto způsobem porazit kapitalismus a vytvořit demokratičtější a spravedlivější společnost…

Tož tak.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami