Bývaly časy, kdy se budovaly mediální obrazy o „pokojných protestech“ v Sýrii a jejich brutálním potlačování ze strany Asadova režimu, kdy Hillary Clintonová ustavovala své „legitimní zástupce syrského lidu“, mezi nimiž zájmy svorně prosazovaly Bilderberg i Al Kajda, a kdy Clintonovic exiloví Syřané -- už s finanční podporou a zájmy Turecka, Saúdské Arábie a Kataru v zádech -- nedlouho po zničení Libye na povel požadovali mezinárodní agresi i proti své vlasti.

O pět šest let později je dnes syrská exilová opozice, která beztak nikdy nedosáhla toho, aby ji hlavní hráči konfliktu brali vážně, ve slepé uličce. Budoucnost i smysl jí nejnověji sebrala výzva saúdského ministra zahraničí Ádila Džubajra, aby akceptovali Asadovo přežití jako holý fakt. Saúdové sice vzápětí konstatovali, že takové zvěsti nejsou přesné, část opozice dokonce rovnou popřela, že by vůbec něco takového kdy zaznělo, ale zatímco někteří si dál vedou svou a dokonce zkoušejí vykazovat nějakou činnost, další lídři fragmentované opoziční scény váhají nebo už podávají demise, aniž by bylo zřejmé, zda bude o jejich uvolněné posty ještě nějaký zájem. Ve skutečnosti totiž ministr Džubajr „své“ syrské opozičníky informoval, že se mezinárodní pozornost už nesoustředí na svržení režimu, pročež by se tedy různé opoziční frakce měly spojit a – pod vedením Saúdů -- vytvořit širší „vyjednávací frontu“, byť není jasné, zda v programu zůstává hlavní bod tzv. rijádského konsensu z roku 2015, tedy, že Bašár Asad musí odstoupit z čela státu současně s počátkem tzv. přechodného období. Je příznačné, že některé exilové skupiny saúdskou pozvánku k unifikaci rovnou odmítly.

Bez ohledu na pokračující oficiální rétoriku v poslední době i ti největší zastánci syrské opozice radikálně mění své postoje k syrskému konfliktu. Zatímco například USA s Ruskem spolupracují na vytváření „dekonfliktních zón“ v Sýrii a Donald Trump nařídil CIA ukončit podporu syrským rebelům, kteří stále bojují proti Asadovi, na Asadově „konci“ už nebazíruje ani Macronova Francie, která „nevidí žádného legitimního nástupce“ schopného stanout v čele země. Jinými slovy, některé země akceptovaly realitu, že damašský režim prostě zůstane a přežije, další, konkrétně monarchie z Perského zálivu, se ponořily do svých vnitřních problémů a regionálních půtek, takže jim už na komplexní podporu syrského džihádu nezbývají čas, nálada a vlastně už ani peníze. Země Perského zálivu s nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu spojovaly naděje, že zmírní tlak na Asada, což pro změnu sníží závislost Damašku na Íránu a ve svém důsledku oslabí regionální vliv Teheránu. Nicméně, podobné kalkuly přinášejí přesně opačný výsledek. Pokračující podivná „sankční válka“ Saúdů s Katarem totiž pozice Íránu v oblasti naopak posiluje a vpouští jej dokonce přímo do „srdce“ Rady pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC), přičemž bez zajímavosti není ani fakt, že si „disidentský“ člen GCC Omán na pokrytí svého rozpočtu půjčuje miliardy v Číně, která společně s Ruskem upevňuje „bezpečnostní“ spolupráci s Tureckem, které se pro změnu sbližuje s Íránem…