Autor, který se ve své populárně-naučné tvorbě věnuje nejrůznějším tématům české historie a zvláště osudům osobností politické i kulturní sféry, tentokrát přichází s nevšedním portrétem druhého českého prezidenta. „Vůbec si nemyslím, že je snadné Václavu Klausovi porozumět, natož jej pochopit. Avšak tvrdím, že je vždy dobré a prospěšné alespoň se o to pokusit,“ říká Junek v úvodu a dodává: „Budu-li stran této knížky napadán pro svou ‚fascinaci Klausem’, je to namístě. Soudného člověka tento muž totiž nemůže nezaujmout. A překvapí vždycky.“

Junek nemíní předložit čtenáři zevrubnou biografii, ale „volný sled vylíčených paradoxů, vážících se k životní pouti Václava Klause, a také jejich co možná důsledné osvětlení“. Klade si přitom za cíl uvést na pravou míru řadu omylů a nepravd, které se o exprezidentovi tradují.

Učněm

První část knihy nazvaná Učněm (spolu s některými poznámkami v dalších dvou částech) se vrací k více než 48 letům Klausova života před listopadem 1989.

Autor čtivou formou vypráví o Klausově dětství na pražských Vinohradech, které se odehrávalo sice v tíživých letech okupace a vzápětí nastupujícího komunistického režimu, avšak v přívětivém zázemí kulturní středostavovské rodiny. Rodiče kladli na svého syna velké nároky, výchova byla přísná a důsledná. Dále jsou připomenuta školní léta v syrových poúnorových časech a zejména studium na Vysoké škole ekonomické v již volnějším politickém a společenském klimatu.

Od raného mládí se u Klause profilovaly vlastnosti, které ho měly provázet v dalším životě: cílevědomá vůle a píle, lačnost po získávání vědomostí, nechuť zbytečně ztrácet čas („nechodil s kolegy zbůhdarma na pivo, nejezdil s nimi ‚na tremp‘ ani ‚na vodu‘“), umění a bytostná potřeba polemiky, „těžko krotitelná vášeň ironizovat, být z principu proti, chytat za slovo a plánovitě vystupovat proti autoritám“, nadšení pro sport (tehdy zvláště košíkovou) a  pro jazz. Klaus byl člověk, který se ze zásady „nehoufoval“ a vymykal se svému prostředí. Autor hovoří o „zřejmé distanci, která se otevírala mezi ním a jeho aktuálním okolím prakticky už od prvopočátků jeho kontaktů s obecným světem“. „Dílem mu jakékoli bezbarvé, bezhlesé a pasivní plutí s proudem nešlo nikdy, a tak tedy ani tenkrát ne, dílem […] je těžké chtít od člověka jeho typu a kvalit, aby zůstal zticha, držel krok a nevyčníval.“