V Parlamentních listech vyšel včera, na pozadí právě probíhajícího týdne Prague Pride (přeložil bych spíše jako pýcha než hrdost...), velmi zajímavý rozhovor s právničkou Danielou Kovářovou, který se poutavou a komplexní formou dotýká mnohých zásadních otázek a problémů tak či onak souvisejících s projevy a požadavky politického homosexualismu a tzv. agendy LGBT (k přečtení ZDE).
Přitančí i satanisté krojích?
S paní doktorkou lze zcela jistě souhlasit v tom, že při akcích typu Prague Pride již dávno nejde o nějaké bohulibé emancipační a antidiskriminační snahy a projevy utlačovaných menšin, ale mnohem spíše již o demonstraci síly a nadřazenosti, vynucování si (vesměs zcela nezaslouženého) respektu a právních a politických privilegií v duchu tzv. pozitivní diskriminace nového typu. Navíc se už dlouho nejedná o ventilování přání homosexuálů ve smyslu uznání jejich jinakosti a posílení jejich svazků a vztahů v právním řádu, ale, v duchu teorie tzv. Overtonova okna, o nátlakové představení dalších obskurních minorit, jako byli v předešlých letech pedofilové a jako jsou letos čeští satanisté (z tzv. Satanova chrámu), kteří zcela nepokrytě formulují své politické požadavky.
Hledají tradici v Pražské plynárenské
Celý cirkus probíhá za opakované účasti a podpory některých západních velvyslanectví, která se stále více osmělují v aktivitách směřujících k ovlivňování českého politického prostředí, a nověji i za politické a finanční podpory vedení hlavního města Prahy. To se naprosto nepřijatelně, za peníze všech pražských daňových poplatníků a bez jejich mandátu, staví v politickém boji na stranu agresivní minority, která se v posledku nesnaží o nic menšího, než je rozvrat tradičních hodnotových pilířů, na kterých stojí naše společnost po staletí. Vše probíhá za hlubokého mlčení údajně konzervativní TOP 09, která je také součástí pražské vládnoucí koalice a která se nyní raději dívá jinam a věnuje se politickému boji o vliv na chod Pražské plynárenské. Jde o bezprecedentní zneužívání veřejných financí a jednání, které přímo vede k rozdělování společnosti.
Salámová taktika
Politická divize českého hnutí LGBT vstoupila na veřejnou scénu zhruba před patnácti lety s požadavkem na uzákonění tzv. registrovaného partnerství osob stejného pohlaví, přičemž se horem dolem dušovala, že jde o její jediný, první a poslední politický požadavek. Slibovali, že nikdy v budoucnu nenastolí například agendu adopce dětí homosexuálními páry. Čas beze všech pochybností prokázal věrolomnost české homosexualistické lobby i to, že pravdu měli politici, kteří před nastoupeným vývojem varovali a kteří nechtěli uzákonit už ani registrované partnerství (o něž navíc není v praxi příliš valný zájem) právě i s odvoláním na nebezpečí, že tak otevíráme nebezpečnou Pandořinu skříňku a vydáváme se na cestu, z níž není bezpečného návratu. Ano, již uzákonění registrovaného partnerství bylo politickou chybou. Všechny legitimní požadavky homosexuálů (právo na dědictví, právo na informace o zdravotním stavu partnera apod.) bylo možné řešit cestou novelizace stávajících norem občanského práva. Namísto toho nesmyslně přistupujeme na hru na údajná „základní lidská práva“ homosexuálů, například ohledně práva na manželství a na adopce dětí, což je aktuálně předmětem politického boje s otevřeným koncem, který se odehraje v Poslanecké sněmovně ještě v tomto volebním období.
Ani heterosexuál nemá právo na dítě
Přitom je vše nonsens: katalog základních lidských práv obsahuje práva občanská a politická, potažmo i některá práva sociální, ale rozhodně sem nepatří žádné známé nároky LGBT aktivistů. Nikdo, ani homosexuál, ani heterosexuál, nemá (ústavním rámcem a právním řádem garantované) právo (ve smyslu právního nároku) na dítě. A manželství může být uzavřeno pouze mezi mužem a ženou. Všem novodobým sociálním inženýrům navzdory. Ve víru hlasité LGBT agitace, která má ve veřejném prostoru mnohem větší zastoupení než je její reálná společenská reprezentace, často zanikají všechny nesmírně negativní, škodlivé a nebezpečné konotace, týkající se právě třeba oblasti tlaku na adopce dětí homosexuály. Zcela stranou jsou odsunuta práva, pocity a budoucí kvalita života potenciálních adoptivních dětí, které by hypoteticky (doufejme, že se tak nikdy nestane) putovaly z dětských domovů do domácností homosexuálních párů – bez možnosti volby, bez možnosti obrany. Ponechme nyní stranou skutečnost, že je momentálně nedostatek „právně volných“ dětí k adopci.
Firma dodá mimino na objednávku
Dalším zásadním, a málo diskutovaným morálním dilematem je požadavek na adopce dětí homosexuálními partnery jednoho z biologických rodičů dítěte. Často se zde operuje například situací, kdy tento jeden biologický rodič dítěte zemře. Ale copak identické stavy již desetiletí nenastávají i v heterosexuálních párech tohoto typu? Pokud přece žije druhý rodič takového dítěte, je následně svěřeno do péče jemu – pokud s tím souhlasí a splňuje veškeré k tomu nutné požadavky. A nikdy nikdo nevolal po tom, že ono dítě musí být adoptováno posledním (heterosexuálním) partnerem toho z biologických rodičů, který zemřel. Mnohem spíše jde o alibistickou zástěrku skutečného problému a relativně nového fenoménu. Je jím „výrobu dětí na objednávku“. Mám tím na mysli situace, kdy homosexuální pár pro pořízení dítěte využije, ať už vědomé či nevědomé, „pomoci“ třetí osoby, která je ovšem, jak z hlediska práva, tak z hlediska reality, biologickým rodičem tohoto dítěte – se všemi nároky i povinnostmi z toho vyplývajícími. Nesmíme zapomenout ani na práva samotného dítěte, a to včetně dítěte ještě nenarozeného (nasciturus). Zde je důležité například právo dědické a další majetková práva, kde hrají roli i biologičtí prarodiče či právo znát oba své biologické rodiče. Hlavně však nesmíme opomíjet morální, mravní a etickou dimenzi celé této problematiky. Nezahrávejme si s ohněm.
Ještě to naposledy řekněte
Západní společnost boj s novými (často umělými) politicky agresivními menšinami dlouhodobě prohrává. Tento proces jde, bohužel, ruku v ruce se skutečným omezováním některých základních práv, jako je například svoboda slova, svoboda vyznání, svoboda svědomí. Vzpomeňme jen cenzurní zásahy provozovatelů sociálních sítí či nejrůznější postihy prodejců zboží a poskytovatelů služeb, kteří odmítli skákat, jako tito „menšináři“ pískali... V Česku ještě – zatím a naštěstí – není situace natolik špatná, byť i u nás již všestranné útoky na hodnotový řád společnosti a tradiční rodinu probíhají. Jsou doprovázeny ostrakizací a extrémizací názorů a organizací, které naopak tyto zásady hájí. Co dlouhodobě převáží? Zvítězí rozum a odpovědnost anebo hedonistický voluntarismus?
(autorem článku je ekonom a politolog Tomáš Doležal)
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
