Před několika dny jsem měl tu čest zúčastnit se panelové diskuse organizované spolkem Astrea s názvem „Pravice a levice: má v dnešní době toto dělení ještě smysl?“ Mým debatním partnerem byl Josef Skála, což je, lze-li to tak říci, ideolog současné vnitrostranické opozice v KSČM. (O debatě informovaly Parlamentní listy zde: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Zbynek-Hutar-Espedak-Dolezal-se-stretl-s-komunistou-Skalou-Sli-by-vsak-spolu-na-pivo-i-do-koalice-598168 ). V zajímavé diskusi jsme otevřeli mnohá témata, která se zadáním pořadatelů více či méně souvisela. Některá bylo možné probrat podrobněji, jiná spíše jen naznačit. Na mnohé další okruhy se z pochopitelných časových důvodů nedostalo. Dovoluji si tedy doplnit k této debatě několik poznámek a zamyšlení. 

Levičáci se mezi sebou perou 

Pojmy pravice a levice vznikly historicky na konci 18. století, v souvislosti s Velkou francouzskou revolucí, kdy v Generálních stavech tehdy zasedali přívrženci tzv. nového řádu (třetí stav a radikálové) nalevo a zastánci starého řádu (monarchisté) napravo. Zároveň si musíme uvědomit značnou dobovou (i geografickou) podmíněnost (a proměnlivost) významů termínů „pravice“ a „levice“ a také i jejich určitou „genetickou“ rozdílnost.

Levice byla v okamžicích svého zrození (a samozřejmě i poté) nedílně spjata s pojmy „svoboda, rovnost, bratrství“ a definována svým revolučním charakterem ve smyslu snahy o zásadní změny tehdejšího společensko-ekonomického uspořádání. Ruku v ruce s tím šlo i spojení levice a hájení zájmů nižších společenských vrstev s cílem nastolení rovnosti (ba až určitého rovnostářství), v oblasti přerozdělování (ekonomického) bohatství a jiných, dalších  (společensko-politických) privilegií. Termín „levice“ postupem doby zastřešoval množství nejrůznějších ideově-politických hnutí, a to počínaje socialisty a sociálními demokraty, přes anarchisty a anarchokomunisty až po klasické komunisty, řekněme „bolševického“ typu. Jejich společnými jmenovateli byly orientace na ekonomicko-společenský pokrok, zájmy zaměstnanců, sociální spravedlnost a solidaritu či internacionalismus. Dalším důležitým definičním znakem politické levice se následně stala i preference státního, družstevního nebo jiné formy společenského vlastnictví (zejména tzv. výrobních prostředků) před vlastnictvím soukromým. Zdůrazňovala se významná a možno říci i dominantní úloha státu v národním hospodářství a prosazovaní tzv. sociálních práv. 

Pravičáci jsou roztříštění 

Politická a ideová pravice byla od samých počátků své existence a sebeidentifikace mnohem roztříštěnější a rozmanitější. Termín „pravice“ byl původně užíván pro označení těch politických skupin a myšlenkových směrů, které upřednostňovaly tradiční společenské (i hodnotové) uspořádání, strukturu a hierarchii. Kromě „zakladatelských“ konzervativců v období dalšího vývoje zahrnul a absorboval první (původní) klasické ekonomické a politické liberály, křesťanské demokraty, mnohá národní a nacionalistické hnutí (v době, kdy tyto pojmy nebyly účelovými dehonestačními nálepkami), identitáře i libertariány. Pokud bychom tedy měli hovořit o základních axiomech a společných jmenovatelích proudů hlásících se k pravici, neměli bychom vynechat úctu k tradičním staletým a prověřeným společenským a kulturním hodnotám či zvyklostem, zachování určité formy sociální hierarchie, silný (byť třeba rozsahem agend nevelký) právní stát, řád, spravedlnost, úctu k vlastnictví, práci či podnikání, respekt ke svobodě a základním lidským právům.

Piráty nikdo neškatulkuje

Ve druhé polovině 19. století se poté na těchto základech začaly formovat první (klasické) ucelené politické ideologie, téměř ruku v ruce se vznikem prvních tradičních politických stran. Šlo o neoddělitelné procesy. Nejprve se takto ustavila zásadní triáda (trichotomie) konzervatismus, liberalismus, socialismus, později (ve století dvacátém) k nim přistoupily fašismus, komunismus a nacismus. Co se týče moderních, novodobých politicko-ideových směrů, jakými jsou mj. enviromentalismus, feminismus, euroskepticismus či tzv. pirátství, existují (nejen) v akademické obci vážné pochybnosti o tom, zda ty tyto směry splňují základní kritéria pro to, aby mohly být považovány za komplexní politické ideologie celostního typu. Potom, co se základními pilíři politického života a klíčovými aktéry tvorby zásadních společenských rozhodnutí staly politické strany, začaly se příslušné společensko-vědní obory zabývat jejich podrobnějším výzkumem, včetně pokusů o jejich typologizaci či klasifikaci.