Tomáš Haas: Jak je to možné?

Já sám o něm píši již třetí měsíc a nejsem zdaleka sám.

Proč nemá naše vláda plán „B“, také není žádným překvapením. Bohumil Sobotka čeká, protože sám neví jak dál, a doufá, že summit předsedů vlád přijme nějaký kompromis, který jemu a dalším několika „disidentům“ při hlasování ministrů zachová tvář. Asi si brzy uvědomí, že žádné takové řešení neexistuje. Že každý kompromis bude považován buď jeho voliči doma, nebo jeho kolegy v Evropě, za zradu. A tak bude oscilovat a bude se snažit nám říkat něco, co bude navenek vypadat pokud možno rozhodně, ale bude o něčem jiném. Kompromis možná bude, bude se rozhodovat o přijetí mechanismu, o procesu přerozdělování as jeho klíči, ne o jednotlivém kole přerozdělování. Konkrétní čísla podle schváleného klíče přijdou z Evropské komise až poté. A vláda se mezi tím, bude opět chlubit, jakého dosáhla vítězství.

Druhou alternativou by bylo zachovat se podobně jako slovenská vláda. To se samozřejmě nestane, my přece chceme být konstruktivní, jsme sice kategoricky proti, ale jednejme racionálně a nevyhrocujme situaci

Měli bychom si též uvědomit, že tato rána nemusí být tou poslední, kterou z Bruselu dostaneme. Můžeme se dočkat a dříve nebo později se i dočkáme, dalších. Jednou z nich bude asi rozhodnutí, že přistupujeme k euru.

To trošku rozvedu, protože to ilustruje, co jsme vlastně Lisabonskou smlouvou na sebe přivedli.

Jak proponenti eura, tak "eurokritici" nám zamlčují, úmyslně říkám, že zamlčují, protože nevěřím, že by si toho nevšimli, že o tom, zda euro přijmeme, podle Lisabonské smlouvy vůbec nemusíme rozhodnout my. Může nám to, stejně "demokraticky" jako kvóty na uprchlíky, a stejně jako v budoucnu cokoliv jiného, jednoduše nařídit EU prostým většinovým rozhodnutím. Nemáme již právo veta, které jsme považovali, i když neuplatňovali, za naši pojistku v případě, že by se Unie chystala přijmout opatření, která by byla v přímém protikladu k našim národním zájmům. Dnes už ani národní zájmy nesmíme mít, je to protievropské a je to dovoleno jen velkým státům, ostatním, pokud je chtějí obhajovat, hrozí sankce..

Pokud se Unie rozhodne, a podle článku 140 Smlouvy o fungování EU, postačí, že Komise a Evropská centrální banka podají Evropské Radě zprávu, že splňujeme 4 (Maastrichtská) kriteria a Rada, "po konzultaci s Evropským parlamentem" na návrh Komise rozhodne "kvalifikovanou většinou států, které jsou členy eurozóny" a oznámí nám, že Česká republika právě vstoupila do eurozóny.

Evropská unie jinými slovy rozjede proces, na jehož konci je, pokud to bude přáním většiny stávajících států eurozóny, vstup České republiky do eurozóny. Bude to rozhodnutí demokratické, v procesu schvalování "našeho eura", budou postupně konzultovány, a svými návrhy do procesu vstoupí, instituce jako Evropská centrální banka, Evropská komise i Evropský parlament a na konec demokraticky, kvalifikovanou většinou rozhodnou členové eurozóny.

Jediným, kdo nebude konzultován a kdo schvalovací proces, který se jednou rozjede, nebude moci nijak ovlivnit, nebude jej moci zastavit a ani zpomalit, nebude do něho vstupovat a nebude podávat žádné návrhy a nebude ani muset podávat žádost o připojení (podá ji za ně v tomto případě Evropská komise), bude Česká republika a její vláda. Nebudeme o našem přijetí eura ani hlasovat.

Pokud si někdo chce ověřit, zda je tomu tak, ať si sedne na židli a přečte si články 139 a 140 Smlouvy o fungování EU, tam to všechno je, jak praví klasik.

Na židli seděli a za Českou republiku jednali od jara 2007 až do finalizace textu dva "Šerpové", jak jim hezky říkala media, Jan Zahradil a Jiří Šedivý. Česká veřejnost si ztotožňuje jednání o vstupu do EU a pro nás nevýhodnou přístupovou smlouvou s Pavlem Teličkou. Daleko nevýhodnější je Lisabonská smlouva, ale vsadím se, že kdybyste se zeptal sta lidí, kdo ji za nás vyjednával, sotva se mezi nimi najde pět, kdo si vzpomene, že jimi byli ti dva. Je ovšem pravdou, že se svou spoluprací na podobě smlouvy, která nám vzala poslední zbytky suverenity, moc nechlubí.

U kořene obou problémů, jak s migrační krizí, tak s přijetím eura, leží Lisabonská smlouva. V té najdeme odpověď na otázku „jak je to možné“.

V ní se jednotlivé země EU vzdaly posledních zbytků své suverenity a posledního zdání demokracie, přenechaly rozhodování o doslova všech svých záležitostí Evropské komisi, ve které rozhodují nevolení úředníci a Radě, ve které rozhodují ministři nebo premiéři a v praxi mohou velké evropské země prosadit svůj diktát – malé státy, jako v případě migračních kvót jsou podrobeny jejich diktátu. Zrušení práva veta v Lisabonské smlouvě mi v soukromém rozhovoru zdůvodnil jeden z tehdejší sekčních ředitelů Komise, bylo odůvodněno nemožností „řídit Evropu“ složenou z více než 25 zemí s právem veta. Ztížilo by to podle něho evropskou integraci. Dnes již víme, kam nás integrace bez brzd a pojistek přivedla – národní vlády a národní parlamenty se staly díky absenci veta tím, čím byly za komunismu společenské organizace, jako například odbory, zůstala jim úloha, kterou tenkrát bez obalu nazývali „převodovými pákami strany“, jejich úlohou má být v tom novém evropském integrovaném modelu jen zajištění výkonu rozhodnutí EU na teritoriu jejich států. Již dnes je převážná většina české legislativy jen aplikací do češtiny přeložených evropských právních norem. Za rozhodnutí a chybné normy se Komise ani žádná jiná instituce nikomu nezodpovídá, kromě Europarlamentu, který je sice odpovědný svým voličům, ale pro jistotu žádná rozhodnutí nedělá, je jen například v tomto případě „konzultován“ a může nezávisle a hlavně nezávazně cosi doporučit. Rozhoduje Komise a Rada, která funguje tak, že například v těchto dnech konzultuje mezinárodní situaci a uprchlickou krizi za Evropu s prezidentem Obamou kancléřka Merkelová.

Kdysi se americký ministr zahraničí Henry Kissinger posměšně zeptal: „ jaké má Evropa telefonní číslo?“

Dnes již jeho nástupci vědí: Volejte do Berlína, linku Spolkového kancléřství.

Český občan to tak lehké jako americký ministr zahraničí, nebo americký president, nemá.

Informace, které dostává od vlády i od EU jsou zavádějící a nesprávné a ti, které si zvolil, aby jej v Evropě reprezentovali, jsou tajuplní a hovoří zmatečně a alibisticky, aniž by cokoliv řekli. A tak se ani z oficiálních míst, ani od našich zástupců v Europarlamentu nedozvěděli, až do doby těsně před jeho projednáváním v Europarlamentu a v Radě ministrů, že Evropská unie připravuje permanentní systém přerozdělovavání běženců s povinnými kvótami. Ano, dozvěděli jsme se, v době, kdy tento proces byl již projednán ve Výboru Evropského parlamentu pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci. Naši politici a zástupci v Evropském parlamentu nám o připravovaném mechanismu společné imigrační a asylové politiky nic neřekli. Byli zaměstnáni sebechválou a hrdostí nad tím, že zastavili jednorázový pokus o rozdělení běženců kvótou, ve kterém jsme vítězně odrazili povinnou kvótu a přijali ji dobrovolně.

Vyloučení občanů z rozhodování se stalo Evropskou hodnotou a logicky z toho vyplývá, že proč by měli být iformováni občané, kteří stejně o ničem nerozhodují.

Zcela podobné je to se smlouvou „Transatlantic Trade and Investment Partnership“ (TTIP). Tu nelze ani kritizovat, protože o jejím obsahu nesmí evropský občan pokud možno nic vědět. U Lisabonské smlouvy to Unie řešila tak, že její text, který je téměř úplně převzat z odmítnuté „Smlouvy o Ústavě pro Evropu“, její právníci změnili, z přímého textu smluv udělali špagetový kód odvolávek na dřívější smlouvy, ve stylu „v paragrafu N dokumentu X smlouvy NN, se slovo „jedna“ mění na slovo „ dvě“, slovo „tři“ se vypouští a článek se doplňuje slovem „čtyři“. Asi dnes mají sami problém tu smlouvu číst, to je vidět z toho, jak často porušují její zásady a z toho, že smlouvu TIPP raději chtějí tajit až do okamžiku jejího přijetí.

Její text je přístupný poslancům Evropského parlamentu jen s použitím procedury užívané v tajných spisovnách. Nevede se o ní diskuze, nevíme co v ní je, a budeme možná překvapeni podobně, jako dnes jsme překvapeni důsledky přijetí Lisabonské smlouvy. Naši europoslanci nás neinformují, jen nám říkají, jak je ta smlouva dobrá a jak je nutné ji podepsat. A tak opět budeme „muset“ něco podepsat, aniž si budeme vědomi důsledků. A možná se za rok či za dva dozvíme, jak ti, kdo ji dnes propagují, nám budou tvrdit, že byli vlastně proti. Hlasovat se bezpochyby bude opět bez práva veta jednotlivých zemí a „kvalifikovanou většinou“. Její proponenti nám opět vysvětlí, jak je to demokratické, protože jsme naší rozhodovací pravomoc demokraticky přenesli na Evropskou unii a pojistky vyjádřené právem veta, jsme se demokraticky jednou pro vždy vzdali.

Komentátoři medií už sice postupně přichází na to, že přerozdělování běženců nijak neřeší problém, ale stale nás žádají, abychom nebyli xenofóby a uprchlíky přijímali. Trochu schizofrenní, ale nijak netypické pro česká media.

Stalo se módou rozlišovat vztah našich politických stran k Evropské unii na “euroskeptický” a eurorealistický”. Není to právě nejlepší definice postojů. Já sám se považuji za přítele Evropy a evropské jednoty, mám důvěru v evropské státy a věřím, že jsou schopny, pokud bude vůle, žít v Evropě suverénních států, sjednocené v tom, v čem je jednota užitečná všem a neškodí nikomu a ničemu, hlavně ne Evropě samotné. A v tom jsem, pokud bych chtěl můj postoj definovat, narozdíl od stoupenců “hlubší a rychlejší integrace”, kteří evropským státům a Evropanům v nich žijících nevěří, spíše eurooptimistou. Tento postoj je posílen tím, že dnes již vidíme, že nedemokratická, evropskými institucemi s diktátorskými pravomocemi sešněrovaná Evropa, potácející se od problému k problému a díky svým nekorigovatelným chybám vytvářející z problemů krize a z krizí katastrofy, Evropě škodí a dnes už nám hrozí, že škody, které přichází, budou nenapravitelné.