Tomáš Krystlík: Čechů v německých ozbrojených silách bylo víc než na straně spojenců

Přidělování německé státní příslušnosti a optování pro ČSR

Rovnou prozraďme, že pro osoby německé národnosti v odstoupených československých územích v roce 1938 Německé říši neexistovala možnost odmítnout německou státní příslušnost, ani možnost optovat pro ČSR. Dne 20. 11. 1938 byla uzavřena Smlouva o otázkách státního občanství a opce, týkající se především obyvatel Československem odstoupených území, ale i Němců ve zbytkovém Československu a v cizině (č. 300/1938 Sb. z. a n., Deutsch–Tschecho-Slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938), která stanovovala, že říšskoněmeckými státními příslušníky se k 10. 10. 1938 stávají bez ohledu na národnost a pozbývají československé státní občanství českoslovenští státní občané, kteří měli 10. 10. 1938 bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodili před 1. 1. 1910, nebo ti, (b) kteří k 10. 1. 1920 pozbyli německou státní příslušnost. Podmínka (a) se týkala obyvatel území odstoupených Německu s výjimkou obyvatel Hlučínska, pro něž platila podmínka (b). Říšskoněmeckou státní příslušnost získávali také manželky dotyčných, jejich děti a vnuci a s nimi i jejich manželky. Manželka říšskou státní příslušností získat nemohla, pokud ji nezískal její manžel.

Kdo splnil ony předpoklady, dostal automaticky bez ohledu na národnost (sic) říšskoněmeckou státní příslušnost přidělenu. Pokud měly osoby s přidělenou německou státní příslušností předtím českou (tehdy oficiálně československou) národnost, zůstala jim zachována, nikdo se o ni nestaral, protože z německého státoprávního hlediska jsou Němci definováni pouze německou státní příslušností, ne národností (Deutscher ist, wer die deutsche Staatsangehörigkeit besitzt, Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost).

Osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto německo–československou smlouvou z 20. 11. 1938 říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly podle ní do 29. 3. 1939 optovat pro československou státní příslušnost; osoby německé národnosti nesměly. Tvrdí-li čeští dějepisci, že si sudetští Němci v odstoupených územích dobrovolně vzali německou státní příslušnost, nebo že mohli optovat pro ČSR, lžou. Karpatští Němci na Slovensku se říšskými státními příslušníky nestali, pokud neměli bydliště ve slovenských územích odstoupených v roce 1938 říši: v Petržalce a v Devíně.

Recipročně mohli podle mezistátní smlouvy z 20. 11. 1938 optovat do 29. 3. 1939 pro německou státní příslušnost i českoslovenští státní občané německé národnosti v Československu s výjimkou osob, které nabyly československého státního občanství po 30. 1. 1933 (tj. po nástupu německého nacionálního socialismu k moci) a až do té doby byly německými nebo rakouskými státními příslušníky.

Ve smlouvě se dále pravilo, že německá vláda může do 10. 7. 1939 projevit přání, aby českoslovenští občané přistěhovavší se po 1. 1. 1910 do těchto území, pokud podle této smlouvy nenabyli říšskoněmeckou státní příslušnost, opustili do tří měsíců území Německé říše s tím, že je česko-slovenská vláda přijme na své území. Z tohoto ustanovení plyne, že optantům vystěhování z odstoupených území nehrozilo. Čeští historici však tvrdí opak. Lžou. Analogickou možnost přiznávala smlouva se stejným termínem Československu v případě osob německé národnosti přistěhovavším se po roce 1910 do území nyní zbytkové ČSR. Ale ani jedna smluvní strana možnosti vystěhování nevyužila.

Osobám z obou států, které se stěhovaly, smlouva zaručovala, že si s sebou mohou vzít veškerý movitý majetek. Vývoz peněz, cenných papírů a sbírek velké historické a kulturní hodnoty mělo upravovat zvláštní ujednání. O svůj nemovitý majetek měli Češi možnost se starat ze zbytkové ČSR, později z protektorátu – za tím účelem dostávali propustky do říše (Passierscheine). Pokud se o něj nestarali, byl dosazen nucený správce (Treuhänder) a ten výnosy z něj poukazoval majitelům do protektorátu. To neplatilo pro židovský majetek, který byl arizován.

Osoby, které optovaly pro ČSR, zůstávaly i nadále v odstoupených územích coby českoslovenští, později protektorátní státní příslušníci. Nutno podotknout, že zbytková ČSR si Čechy-optanty v podstatě nepřála, československé úřady a obce jejich opci zdržovaly, až znemožňovaly – úřady svou relativní nedostupností, byly z hlediska žadatelů o opci již v cizině, za hranicí, a tím, že laxně vyhledávaly obce, které by optantům udělily domovské právo, a obce samy z obav, že optanti pro nedostatek majetku budou obci na obtíž (sociální výdaje šly výhradně na vrub domovské obce), se jim zdráhaly udělit domovské právo, vydat domovský list, což bylo podmínkou pro udělení opce.

Kdo z Čechů v odstoupených územích Německu německou státní příslušnost podle výše uvedené smlouvy neobdržel a chtěl ji mít, musel změnit na vlastní žádost svou národnost a státní příslušnost z československé na německou. Obdobně to platilo i pro Čechy v pozdějším protektorátu.

Kolika Čechů se to týkalo?

Dle německého sčítání obyvatel ze 17. 5. 1939 žilo v území Říšské župy Sudety 291 198 Čechů, kteří optovali pro ČSR, nebo jim německé občanství přiděleno nebylo a 174 150 Čechů, kteří obdrželi říšskou státní příslušnost a neoptovali pro ČSR, celkem tedy 465 348 Čechů.

Některá území Čech, Moravy a Slezska se stala součástí jiných říšských žup – šlo o území připojená k Bavorsku, k Rakousku. V těchto územích žilo dalších cca 28 000 Čechů s protektorátní a 19 643 Čechů s přidělenou říšskou státní příslušností. Zvláštní případ tvořili obyvatelé Hlučínska, které bylo versailleskou smlouvou přiděleno ČSR, po odstoupení Německu bylo připojeno k Říšské župě Slezsko. Protože v právním státě nepozbývají obyvatelé státní příslušnosti aktem připojení území k cizímu státnímu útvaru, byla Hlučíňanům podle výše uvedené smlouvy 20. 11. 1938 německá říšská státní příslušnost v listopadu 1938 ne přidělena, nýbrž vrácena. Naprostou většinu hlučínského obyvatelstva z celkem 58 805 podle německého sčítání lidu v roce 1939 tvořili Moravci, kteří se při sčítání v roce 1930 hlásili k československé národnosti (k moravské nebo slezské se hlásit nemohli). Z nich neoptoval prakticky nikdo, československý stát jim byl cizí, politicky tíhli k Prusku.

Většina českých historiků a publicistů činí chybu, že z řad Čechů vylučuje ty, kteří neoptovali pro ČSR nebo nestačili optovat, např. [Bartoš – Borák], byť kritériem by měla být podle české praxe národnost a nikoliv státní příslušnost podle modernějšího německého právního úzu.

Dost Čechů si po připadnutí svého bydliště do Německa zažádalo o německou státní příslušnost. Kolik jich bylo, nikdo nezjistil. Ernst Müller, odpovědný v Říšské župě Sudety za národnostní otázku, odhadoval v roce 1943 počet Čechů v župě, kteří se přihlásili k německé národnosti, na 100 000 [Zimmermann, Gebel].

Protektorátní praxe

20. 6. 1939 vydal říšský protektor pokyn oberlandratům, aby etnické Němce evidovali formou dotazníků a na jejich podkladě vydávali průkazy státní příslušnosti. Pří posuzování příslušností k německému národu je kromě jazyka, školního vzdělání, činností v německých organizacích třeba ověřovat morální a politické chování, to, co jedinec dokázal, rasové rysy a podíl německé krve, jemuž je třeba „přičítat význam vůbec největší. Lze jej předpokládat, pokud jeden z prarodičů byl nebo je Němec“ (sic), stálo ve směrnici říšského protektora. Dost Němců v protektorátu o říšské občanství neusilovalo – z 234 919 osob vytipovaných protektorátními úřady jako etničtí Němci se do německých řad do 1. 6. 1940 nepřihlásilo 22 709 [Brandes 2012].

Německý národnostní soupis

Německý národnostní soupis (Deutsche Volksliste, DVL), nejdříve od podzimu 1939 aplikovaný v jednotlivých župách nově přičleněných bývalých východních německých území, plošně zavedený 4. 3. 1941, byl promyšlený a značně velkorysý německý pokus z co nejvíce osob v okupované Evropě učinit Němce bez uplatnění rasových kritérií (sic). Netýkal se ale protektorátu a československých území odstoupených Německu v roce 1938. Týkal se však části Těšínska odstoupeného v témž roce Polsku, které v roce 1939 připadlo Německu. Jeho idea vycházela ze skutečnosti, že mezi obyvateli meziválečného Polska se nacházelo hodně potomků etnických Němců připadlých při rozdělení Polska koncem 18. století mezi Rusko, Rakousko a Prusko. Byl uplatněn i mezi slezskými horníky ve Francii, u obyvatelstva bývalých jugoslávských územích připadlých do říše a na Ukrajině.

Do oddělení I německého národnostního soupisu (DVL I neboli Deutsche Volksliste, Abteilung I) byli zapsáni lidé aktivně prosazující němectví v předválečném Polsku včetně Československem odstoupeného těšínského území v různých německých organizacích a jejich německý původ se nezkoumal (sic).

Do DVL II (Deutsche Volksliste, Abteilung II) byli zapsáni lidé německé kultury a řeči, ale pasivní vůči prosazování němectví. Osoby z oddělení I a II obdržely německou státní příslušnost okamžitě.

Do DVL III (Deutsche Volksliste, Abteilung III) byly zapsány osoby německy nehovořící německých kořenů (Kašubové, Mazuřané, Slezané, Wasserpoláci) za podmínky, že nebyly členy předválečných polských politických organizací. Mohly si zažádat o tzv. německou státní příslušnost na odvolání (deutsche Staatsangehörigkeit auf Widerruf), přičemž maximální lhůta pro odvolání německého občanství ze strany státu byla deset let. Podle druhého výnosu o německém národnostním soupisu a o německé státní příslušnosti v začleněných východních územích z 31. 1. 1942 jim byla německá státní příslušnost na odvolání en bloc přidělena.

Do DVL IV (Deutsche Volksliste, Abteilung IV) připadly osoby, které podlehly polonizaci a aktivně podporovaly polskost členstvím v polských politických organizacích a samy na sebe nahlížely jako na Poláky, dále osoby zcela neněmeckého původu, které podporovaly politiku Třetí říše. Mohly si ale o německou státní příslušnost na odvolání ihned po zápisu do DVL IV požádat. Od 25. 4. 1943 byli všichni zapsaní v oddělení IV vedeni jako čekatelé na německou státní příslušnost na odvolání. Jen část z nich ji do konce války obdržela.

Kdo z osob československé národnosti se po polském záboru Těšínska v roce 1938 přihlásil k polské národnosti, aby tam mohl zůstat, připadl coby Slezan do oddělení III německého národnostního soupisu. Pro protektorát optovat po německém záboru polského Těšínska nemohl, tato možnost neexistovala. Muži zapsaní do DVL I, II, III podléhali vojenské povinnosti, z DVL IV pouze ti, kteří německou státní příslušnost na odvolání obdrželi [Pešek – Tůma – Kittel – Miller].

Odhad počtu Čechů v německých branných silách za druhé světové války

Principiálně platilo: Kdo měl německou státní příslušnost (i židovští míšenci I. stupně, tj. s 50 % židovské krve) musel k odvodu, a byl-li schopen vojenské služby, musel rukovat. Tak se stalo, že se v řadách německých ozbrojených sil ocitly osoby české národnosti (podle předválečného úzu: československé národnosti).

Následující odhad je učiněn z faktu, že polovinu populace tvoří muži a z nich téměř polovina je schopná odvodu, z počtu (1) 193 793 osob české (československé) národnosti s německým občanstvím v odstoupených územích z německého sčítání lidu k 17. 5. 1939, (2) z cca 45 000 Hlučíňanů-Moravců hlásících se při sčítání lidu v roce 1930 k československé národnosti, počet osob československé národnosti odešlých z Hlučínska v roce 1938 do vnitrozemí odhadnut na 4000, (3) ze 124 859 osob hlásících se k československé národnosti v polském, později německém záboru Těšínska [Seznam obcí a okresů Republiky česko-slovenské, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku] minus cca 30 000 přestěhovavších se ke konci roku 1938 do vnitrozemí [Rataj].

V německých branných silách podle odhadu tedy mohlo sloužit až 80 000 Čechů (sic), více než v československých vojenských jednotkách na straně spojenců, což se dodnes v českých dějepisných pojednáních pečlivě zamlčuje. Jediný se tímto tématem zabývá František Emmert, ale s omezením na Hlučínsko [Emmert].

Zatímco se v územích odstoupených Německu v roce 1938 nedá prokázat rozlišování spolehlivosti rukovavších podle národnosti, volkslistářům z oddělení III a IV se, zřejmě kvůli velkoryse stanoveným podmínkám nabývání německé státní příslušnosti, nepříliš důvěřovalo, panovala obava, že by mohli narušovat morálku v bojových útvarech, takže byli relativně často přidělováni do nebojových, strážních útvarů. Obdobným způsobem se zacházelo s Čechy v protektorátu, kteří si změnili národnost na německou. Jenže strážní oddíly, a to i v koncentračních táborech, spadaly pod SS (neplést si s bojovými útvary Waffen-SS).

Češi s protektorátní státní příslušností bojovat v německých ozbrojených silách nesměli. Ke konci války se nasazení prvních českých dobrovolníků již připravovalo, ale nedošlo k němu. Dobrovolníkům jiné národnosti byl boj v německých ozbrojených složkách umožněn a to většinou zformováním jednotlivých cizineckých divizí Waffen-SS.

Že jste o tom dosud neslyšeli? Výtky račte směřovat k českým historikům!

Zdroje:
Bartoš, Josef; Borák, Mečislav: Češi v Říšské župě Sudety. In: Hořák, Martin; Jelínek, Tomáš (eds.): Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Studijní materiál pro učitele dějepisu, Galén, Praha 2006
Brandes, Detlef: Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-„Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München 2012; česky: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015
Emmert, František: Češi ve wehrmachtu. Zamlčené osudy. Vyšehrad, Praha 2005
Gebel, Ralf: Heim ins Reich! Konrad Henlein und der Reichsgau Sudetenland 1938–1945. Oldenbourg, München 1999
Pešek, Jiří, Tůma, Oldřich, Kittel, Manfred, Miller, Horst (eds.): Německé menšiny v právních normách 1938–1948. Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006
Rataj, Jan: O autoritativní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938–1939. Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha 1997
Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku. Stav ke dni 28. listopadu 1938. Státní ústav statistický, Praha 1939
Zimmermann, Volker: Die Sudetendeutschen im NS-Staat. Klartext, Essen 1999; česky: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938–1945). Prostor, Argo, Praha 2001