Přidělování německé státní příslušnosti a optování pro ČSR

Rovnou prozraďme, že pro osoby německé národnosti v odstoupených československých územích v roce 1938 Německé říši neexistovala možnost odmítnout německou státní příslušnost, ani možnost optovat pro ČSR. Dne 20. 11. 1938 byla uzavřena Smlouva o otázkách státního občanství a opce, týkající se především obyvatel Československem odstoupených území, ale i Němců ve zbytkovém Československu a v cizině (č. 300/1938 Sb. z. a n., Deutsch–Tschecho-Slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938), která stanovovala, že říšskoněmeckými státními příslušníky se k 10. 10. 1938 stávají bez ohledu na národnost a pozbývají československé státní občanství českoslovenští státní občané, kteří měli 10. 10. 1938 bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodili před 1. 1. 1910, nebo ti, (b) kteří k 10. 1. 1920 pozbyli německou státní příslušnost. Podmínka (a) se týkala obyvatel území odstoupených Německu s výjimkou obyvatel Hlučínska, pro něž platila podmínka (b). Říšskoněmeckou státní příslušnost získávali také manželky dotyčných, jejich děti a vnuci a s nimi i jejich manželky. Manželka říšskou státní příslušností získat nemohla, pokud ji nezískal její manžel.

Kdo splnil ony předpoklady, dostal automaticky bez ohledu na národnost (sic) říšskoněmeckou státní příslušnost přidělenu. Pokud měly osoby s přidělenou německou státní příslušností předtím českou (tehdy oficiálně československou) národnost, zůstala jim zachována, nikdo se o ni nestaral, protože z německého státoprávního hlediska jsou Němci definováni pouze německou státní příslušností, ne národností (Deutscher ist, wer die deutsche Staatsangehörigkeit besitzt, Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost).

Osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto německo–československou smlouvou z 20. 11. 1938 říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly podle ní do 29. 3. 1939 optovat pro československou státní příslušnost; osoby německé národnosti nesměly. Tvrdí-li čeští dějepisci, že si sudetští Němci v odstoupených územích dobrovolně vzali německou státní příslušnost, nebo že mohli optovat pro ČSR, lžou. Karpatští Němci na Slovensku se říšskými státními příslušníky nestali, pokud neměli bydliště ve slovenských územích odstoupených v roce 1938 říši: v Petržalce a v Devíně.

Recipročně mohli podle mezistátní smlouvy z 20. 11. 1938 optovat do 29. 3. 1939 pro německou státní příslušnost i českoslovenští státní občané německé národnosti v Československu s výjimkou osob, které nabyly československého státního občanství po 30. 1. 1933 (tj. po nástupu německého nacionálního socialismu k moci) a až do té doby byly německými nebo rakouskými státními příslušníky.

Ve smlouvě se dále pravilo, že německá vláda může do 10. 7. 1939 projevit přání, aby českoslovenští občané přistěhovavší se po 1. 1. 1910 do těchto území, pokud podle této smlouvy nenabyli říšskoněmeckou státní příslušnost, opustili do tří měsíců území Německé říše s tím, že je česko-slovenská vláda přijme na své území. Z tohoto ustanovení plyne, že optantům vystěhování z odstoupených území nehrozilo. Čeští historici však tvrdí opak. Lžou. Analogickou možnost přiznávala smlouva se stejným termínem Československu v případě osob německé národnosti přistěhovavším se po roce 1910 do území nyní zbytkové ČSR. Ale ani jedna smluvní strana možnosti vystěhování nevyužila.