Česká historiografie vycházející z tezí Jungmannových, Palackého a Masarykových slouží českému národu bez ohledu na pravdu. Od roku 1918 dějepisci plní požadavky českého národního státu, jsouce jím živeni, nepříjemná fakta nechávají bez povšimnutí, vynechávají, dezinterpretují a uchylují se k vysloveným lžím. Dodnes. Mladí historici po roce 1989 s oficiální interpretací dějin občas nesouhlasí, leč dobře si uvědomují, že oponovat zavedenému státnímu (národnímu) výkladu dějin znamená riskovat své uplatnění v oboru, doživotní ostrakizaci, takže jejich připomínky a výtky jsou umírněné.

Nedávno, 9. 3. 2019, v pořadu České televize Historie.cs s názvem „Dějepis nejen podle BIS“ (https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/219411058220010/) bylo diskutováno tvrzení Bezpečnostní informační služby ČR ve výroční zprávě za rok 2017, že „moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin“. Proti pořadu se vyřítil v duchu českého nacionalismu pan Tomáš Tyl (ZDE). Jak to tedy je?

Mechanismus, který vyvolal onen výrok BIS ve výroční zprávě, nespočívá v přebírání ruských (sovětských) výkladů dějin při tvorbě učebnic nebo dokonce přejímání tamějších metodických pokynů výuky dějepisu. Tak tomu bylo v 50. létech 20. století, dnes se jedná pouze o vliv nepřímý. Učebnice a metodické pokyny pro výuku dějepisu píší i po roce 1989 Češi, kteří jsou stále ještě indoktrinovaní lžemi českého národního obrození a s ním ruku v ruce jdoucím panslavismem, protože ony pohádky a nepravdy, které pustili do světa národní buditelé, se dodnes žádný český historik nepokusil vyvrátit. Stálo by ho to profesionální kariéru, neb se jedná o státní (národní) axiomata a dějepisci, až na naprosté výjimky, jsou (byli) placeni českým (československým) státem. Důsledkem je, že na dějiny Československa a střední Evropy se česká historiografie dodnes nazírá přes prisma národně buditelských bludů, které jsou mimo ČR pokládány za iracionální, ba infantilní. A jsme opět u onoho výroku páně Bahringova o Češích. Uveďme, bez nároku na úplnost, pár příkladů zkreslování českými historiky.

Prvním doloženým panovníkem v českých zemí byl na přelomu letopočtu Germán, Marobud. Asi v 6. století přibyli do českých zemí Slované. Panovníci Království českého začali zvát ve 12. století ve velkém obyvatele západní Evropy k usazení se v zemi, aby oslabili vliv domácí šlechty a odváděli daně přímo do královy věčně prázdné pokladny. Příchozí, většinou mluvící německými dialekty, byli Masarykem a jsou dodnes českými historiografy pokládáni za přistěhovalce, kolonisty. Jenže takovými přistěhovalci a kolonisty jsou de facto z hlediska historie i Češi, protože prvním doloženým panovníkem v českých zemích byl Marobud, který vládl germánským kmenům v českých zemích, a Slované, z nichž se později zformovali Češi, přibyli až za několik staletí poté. Takže tvrzení o Němcích českých zemí, že jsou i po staletích přistěhovalci či kolonisté, je účelový výmysl, lež.

Husitské hnutí nebylo hnutí národní, českoslovanské, jak popisuje František Palacký, nýbrž náboženské. Tato manipulace ale posiluje národní sebevědomí, spoluvytváří národu cosi, co by se dalo nazvat slavnou minulostí.