Článek mi unikl, takže s jistým opožděním reaguji na polopravdy a výmysly v něm uvedené.

„Češi patří mezi pět národů na světě, které jsou schopny svým repertoárem zaplnit celoroční provoz operních divadel.“ Opravdu svým, tj. českým repertoárem, pane Ransdorfe? Petr Příhoda v knize Češi v dějinách nové doby napsal, že „triumfální trigy nad průčelím Národního divadla nic nevypovídají o tom, že kromě několika málo Smetanových oper a jedné Škroupovy nebylo tehdy čím rozehřát vnitřní prostory, český národ nevytvořil dosud ani jeden svůj román, protože nebylo a zatím ani nemohlo být společenského života, který by jej inspiroval, neměl ani své drama. Čechům chyběla i hodnotná próza a filozofie.“ Od té doby tolik českých oper nepřibylo, aby mohly vystačit na celoroční repertoár všech operních scén v Česku. Že divadla hrají v podstatě celý rok, je otázka dotací a opakování repertoáru - stačí se podívat na počet oper uváděných v Národním divadle za rok. Pro srovnání: Mnichov měl ke konci minulého století, kdy jsem se naposledy po tom pídil, přes 110 divadelních scén. Kolik jich má Praha, pane Ransdorfe? Že byste přestal vyprávět pohádky?

„Česká industrializace dosáhla pozoruhodných výsledků“. Naopak. Oproti Němcům českých zemí Češi zaostávali. V polovině 19. století vzniká v českých zemích tzv. gründerské období, výrazně ovlivněné tím, že rozhodující část (82 %) obyvatel českých zemí žila v menších venkovských obcích do dvou tisíc obyvatel a živila se převážně zemědělstvím. Z nich pocházeli národně uvědomělí vzdělanci, kteří museli nahradit šlechtu, měšťanstvo, kulturní, později i politické představitele českého národa. Pro svou podporu vytvořili mýtus o prostém vesnickém lidu jako o rozhodující složce českého národa. S ním souvisel výrazný stereotyp, mýtus o původu české vzdělanostní a politické elity „z chudých vesnických chaloupek“, což mělo logicky za následek, že podnikatelská aktivita na stupnici hodnot české společnosti byla druhořadá. Čeští podnikatelští průkopníci, na rozdíl od německých gründerů, většinou nenacházeli v české společnosti dostatek uznání a byli hodnoceni přezíravě, protože když všichni Češi pocházejí z chudičkých a skromných poměrů, je nemravné se vyvyšovat majetkem získaným z podnikání nad ostatní příslušníky národa. V této souvislosti je i symptomatické, že si čeština nevytvořila ekvivalent pro německý výraz Gründer. Češi začali tedy oproti Němcům českých zemí podnikat se značným zpožděním, prakticky až od poloviny 19. století. Vlivem vžitého národního mýtu o původu Čechů investovali hlavně do pozemků a do zemědělského podnikání spojeného s potravinářstvím. Roku 1901 byly v Obzoru národohospodářském publikovány propočty kapitálových pozic obou zemských národů. Společnosti patřící jazykovým Čechům měly sice 41 % kapitálu v potravinářství, ale pouze 19 % z celkového průmyslového akciového kapitálu v českých zemích. Akciové průmyslové závody v českých zemích sice představovaly při sčítání roku 1902 pouze 2 % ze všech průmyslových závodů továrního charakteru s více než 20 pracovníky, ale na jednu jazykově německou akciovou společnost v průmyslu českých zemí připadalo průměrně 3,5krát více akciového kapitálu než na českou. Ve srovnání s domácími Němci se čeští podnikatelé mnohem více uplatňovali v menších podnicích do 20 zaměstnanců. Po zahrnutí i menších podniků dospěl významný český národohospodář Josef Gruber v roce 1911 k závěru o třetinovém kapitálovém podílu Čechů v průmyslu českých zemí. František Dudek ve své práci z roku 2007 Gruberův odhad přehodnocuje a uvádí, že kapitálový podíl Čechů v průmyslu byl spíše jen pětinový. Při české dvojnásobné početní převaze nad Němci! K nalezení v Dudek, František: Iluze a mýty spojované s hospodářskou emancipací českého národa. In: Acta Oeconomica Pragensia, roč. 15, č. 7. Praha 2007. Proč píšete nepravdu, pane Ransdorfe?