V roce 1923 dostává nadaný novinář Ferdinand Peroutka od prezidenta republiky Tomáše Masaryka darem půl milionu korun na založení Přítomnosti [Firt, Kalvoda]. Nebylo to neobvyklé, Masaryk například dlouho finančně podporoval Jiřího Stříbrného, v němž spatřoval jednoho z nejperspektivnějších politiků [Klimek], v roce 1925 daroval Jaroslavu Stránskému na jeho Stranu práce 1 000 000 Kč a další tučné obnosy dával Stránskému i Beneš [Klimek 2002]. V březnu 1923 věnoval každému členu své rodiny, Charlottě, Janovi, Alici a Olze, po 2 050 000 Kč, Benešovi a jeho manželce po 1 035 000 Kč, celkem 10 250 000 Kč [Kalvoda]. Další příklady Masarykova rozdávání by se daly vyhledat. Stojí za to ony sumy srovnat s tehdejší výší měsíčního platu nebo mzdy. Původ peněz není dodnes jasný, protože podle Masarykovy poslední vůle sepsané 15. 4. 1917 před jeho odjezdem do Ruska měl v Praze dluh, v Londýně v bance 1400 £ pro své dcery Alici a Olgu, dva další účty z tzv. amerického fondu a na nich dohromady přes 16 000 £.

Peroutka byl také jakýmsi dvorním historikem Pražského hradu, tedy Masaryka, Beneše a jejich nohsledů, o čemž svědčí jeho čtyřdílné dílo Budování státu. Pokryl jím jen část období první republiky a navzdory tomu, že byl dějepiscem Hradu, nechal jím proniknout do veřejnosti řadu zajímavých, jinde nevzpomínaných skutečností. Pár příkladů. Slováci neměli při vzniku republiky žádného soudce a z třiceti tisíců úředníků a zaměstnanců ve státní službě se hlásily ke slovenskému původu jen dvě tisícovky (skutečnost byla ještě horší). Peroutka též doložil, že obyvatelstvo Slovenska nebylo národnostně vyhraněné, mluvilo slovensky, maďarsky a německy. Na otázku, zda je Maďar nebo Slovák, lidé podle něj často odpovídali asi takto: „A všetko jedno! Keď bude dobre medzi Maďarmi, som Maďar, keď medzi Čechmi, som Slovák.“ Na margo československých legií na Rusi napsal: „Bolševici stejně ovládli Sibiř, jako kdyby tam legií nebylo,“ čímž se odlišuje od jiných československých historiků. Zahraniční politika podle něj též nebyla zcela v pořádku. Uvádí, že na jednání reparační komise v Paříži československá delegace požadovala, aby úhrada škod způsobených vpádem maďarského vojska na Slovensko v roce 1919 za československo–maďarské války byla, zcela nelogicky, uložena i Německu. Jeden stát jen proto, že byl ekonomicky silnější, měl platit za škody, které způsobil stát jiný. Podle toho se pak reparační komise k československé delegaci a k jejím požadavkům chovala [Peroutka]. Ostatní čeští historiografové takové informace zamlčují.

Peroutka též v Budování státu uvedl i prozíravá slova ministerského předsedy Vlastimila Tusara, která zazněla při projednávání jazykového zákona (o státním jazyku československém): „Tento stát jsme vybojovali my… a tomuto státu budeme vtiskovati my, Češi, ráz svou prací, svým českým duchem. Ale, pánové, žádné paragrafy, žádné zákony, žádní policajti ani četníci nám nedovedou ten stát udržeti, nedovedeme-li my tomu státu dáti takovou vnitřní konstelaci, aby se udržel sám. Na mezinárodní konstelaci se nesmíme nijak spoléhati. Mezinárodní konstelace jest něco měnivého. Ta je dnes taková a za deset, dvacet nebo třicet roků může být docela jiná“ [Peroutka].

Peroutka též uvádí, že obavy československých výrobců ze zahraniční konkurence se promítly do ochranářského celního systému první republiky vysokými cly (průměrná československá celní sazba byla třetí nejvyšší v Evropě) i úplnými zákazy vývozu nebo dovozu různých komodit. ČSR převzala rakouské celní tarify, ovšem s různými přirážkami způsobenými válkou. Prakticky hned, 28. 1. 1919, přirazila ke všem stávajícím rakouským válečným celním tarifům dalších 200 %. V roce 1921 byla dovozní cla dále zvýšena na deseti- až třicetinásobek předválečného rakouského tarifu. Československo v Evropě vedlo trend ochranářských cel a nepřímo je tak vnucovalo státům, se kterými obchodovalo. Nevhodnost této cesty se ukázala po roce 1930, kdy byl ochranářský systém dobudován ve všech evropských státech do dokonalosti a polovina československého průmyslu jejich následkem téměř zničena [Peroutka].