Tomáš Krystlík: Ferdinand Peroutka

05.02.2015 21:45 | Zprávy

Tento článek není Peroutkovým životopisem ani kritickým pojednáním o něm, jeho ambicí je pouze upozornit na určité body jeho angažmá ve veřejném životě.

Tomáš Krystlík: Ferdinand Peroutka
Foto: Archiv FP
Popisek: Ferdinand Peroutka jr

V roce 1923 dostává nadaný novinář Ferdinand Peroutka od prezidenta republiky Tomáše Masaryka darem půl milionu korun na založení Přítomnosti [Firt, Kalvoda]. Nebylo to neobvyklé, Masaryk například dlouho finančně podporoval Jiřího Stříbrného, v němž spatřoval jednoho z nejperspektivnějších politiků [Klimek], v roce 1925 daroval Jaroslavu Stránskému na jeho Stranu práce 1 000 000 Kč a další tučné obnosy dával Stránskému i Beneš [Klimek 2002]. V březnu 1923 věnoval každému členu své rodiny, Charlottě, Janovi, Alici a Olze, po 2 050 000 Kč, Benešovi a jeho manželce po 1 035 000 Kč, celkem 10 250 000 Kč [Kalvoda]. Další příklady Masarykova rozdávání by se daly vyhledat. Stojí za to ony sumy srovnat s tehdejší výší měsíčního platu nebo mzdy. Původ peněz není dodnes jasný, protože podle Masarykovy poslední vůle sepsané 15. 4. 1917 před jeho odjezdem do Ruska měl v Praze dluh, v Londýně v bance 1400 £ pro své dcery Alici a Olgu, dva další účty z tzv. amerického fondu a na nich dohromady přes 16 000 £.

Peroutka byl také jakýmsi dvorním historikem Pražského hradu, tedy Masaryka, Beneše a jejich nohsledů, o čemž svědčí jeho čtyřdílné dílo Budování státu. Pokryl jím jen část období první republiky a navzdory tomu, že byl dějepiscem Hradu, nechal jím proniknout do veřejnosti řadu zajímavých, jinde nevzpomínaných skutečností. Pár příkladů. Slováci neměli při vzniku republiky žádného soudce a z třiceti tisíců úředníků a zaměstnanců ve státní službě se hlásily ke slovenskému původu jen dvě tisícovky (skutečnost byla ještě horší). Peroutka též doložil, že obyvatelstvo Slovenska nebylo národnostně vyhraněné, mluvilo slovensky, maďarsky a německy. Na otázku, zda je Maďar nebo Slovák, lidé podle něj často odpovídali asi takto: „A všetko jedno! Keď bude dobre medzi Maďarmi, som Maďar, keď medzi Čechmi, som Slovák.“ Na margo československých legií na Rusi napsal: „Bolševici stejně ovládli Sibiř, jako kdyby tam legií nebylo,“ čímž se odlišuje od jiných československých historiků. Zahraniční politika podle něj též nebyla zcela v pořádku. Uvádí, že na jednání reparační komise v Paříži československá delegace požadovala, aby úhrada škod způsobených vpádem maďarského vojska na Slovensko v roce 1919 za československo–maďarské války byla, zcela nelogicky, uložena i Německu. Jeden stát jen proto, že byl ekonomicky silnější, měl platit za škody, které způsobil stát jiný. Podle toho se pak reparační komise k československé delegaci a k jejím požadavkům chovala [Peroutka]. Ostatní čeští historiografové takové informace zamlčují.

Peroutka též v Budování státu uvedl i prozíravá slova ministerského předsedy Vlastimila Tusara, která zazněla při projednávání jazykového zákona (o státním jazyku československém): „Tento stát jsme vybojovali my… a tomuto státu budeme vtiskovati my, Češi, ráz svou prací, svým českým duchem. Ale, pánové, žádné paragrafy, žádné zákony, žádní policajti ani četníci nám nedovedou ten stát udržeti, nedovedeme-li my tomu státu dáti takovou vnitřní konstelaci, aby se udržel sám. Na mezinárodní konstelaci se nesmíme nijak spoléhati. Mezinárodní konstelace jest něco měnivého. Ta je dnes taková a za deset, dvacet nebo třicet roků může být docela jiná“ [Peroutka].

Peroutka též uvádí, že obavy československých výrobců ze zahraniční konkurence se promítly do ochranářského celního systému první republiky vysokými cly (průměrná československá celní sazba byla třetí nejvyšší v Evropě) i úplnými zákazy vývozu nebo dovozu různých komodit. ČSR převzala rakouské celní tarify, ovšem s různými přirážkami způsobenými válkou. Prakticky hned, 28. 1. 1919, přirazila ke všem stávajícím rakouským válečným celním tarifům dalších 200 %. V roce 1921 byla dovozní cla dále zvýšena na deseti- až třicetinásobek předválečného rakouského tarifu. Československo v Evropě vedlo trend ochranářských cel a nepřímo je tak vnucovalo státům, se kterými obchodovalo. Nevhodnost této cesty se ukázala po roce 1930, kdy byl ochranářský systém dobudován ve všech evropských státech do dokonalosti a polovina československého průmyslu jejich následkem téměř zničena [Peroutka].

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Názory, ParlamentniListy.cz

Radek Rozvoral byl položen dotaz

Jak je možné se vymanit ze systému emisních povolenek?

A je to možné jen tak, abysme třeba neplatili nějaké šílené pokuty nebo na to nedoplatili jinak, třeba odříznutím od dotací, což by nás taky dost znevýhodnilo? Nebo vy fakt věříte tomu, že sama EU povolenky zruší?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:
Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Filip Šebesta: O oprávněnosti slov guinejského pastýře

15:57 Filip Šebesta: O oprávněnosti slov guinejského pastýře

Denní glosa Filipa Šebesty