Před 30 lety jsem při jedné ze svých zahraničních novinářských cest v podstatě náhodně objevil špičkovou německou firmu právě ve chvíli, kdy pořádala akci „Den otevřených dveří“. Při exkurzi po jejích provozech mne kupodivu nejvíce nenadchly její dokonale fungující poloautomatizované výrobní linky, čistota a kulturnost pracovního prostředí, ale relativně velké, dokonale odhlučněné a krásně zařízené, členité prostory vybavené kvalitním sedacím nábytkem, s velkým televizorem, dokonalou hudební věží, knihovnou, na české poměry luxusně zařízenou kuchyňkou, toaletou a dokonce i s ping-pongovým stolem. V různých relaxačních polohách jsme tam zastihli pětici mužů v naprosto čistých firemních montérkách. Zprvu nepochopitelnou zajímavostí byly elektronické „píchačky“ se jmenovitými kartami umístěné u vchodu do této nádherné „firemní oázy“.
Nikdo z přítomných, mne nevyjímaje, otázku položenou naším průvodcem „Kdo ti muži jsou?“, neuhodl.
Nebudu vás napínat. Byli to firemní údržbáři. Pak jsem udělal pracovníkovi pro styk s veřejností velkou radost svou otázkou, proč jsou u vchodu do centra údržby ty píchačky?
Kdybych se nezeptal, musel by si ji totiž položit sám.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
