Před 30 lety jsem při jedné ze svých zahraničních novinářských cest v podstatě ná­hodně objevil špičkovou německou firmu právě ve chvíli, kdy pořádala akci „Den otevřených dveří“. Při exkurzi po jejích provozech mne kupodivu nejvíce nenadchly její dokonale fun­gující poloautomatizované výrobní linky, čistota a kulturnost pracovního prostředí, ale rela­tivně velké, dokonale odhlučněné a krásně zařízené, členité prostory vybavené kvalitním sedacím nábytkem, s velkým televizorem, dokonalou hudební věží, knihovnou, na české po­měry luxusně zařízenou kuchyňkou, toaletou a dokonce i s ping-pongovým stolem. V různých relaxačních polohách jsme tam zastihli pětici mužů v naprosto čistých firemních montér­kách. Zprvu nepochopitelnou zajímavostí byly elektronické „píchačky“ se jmenovitými kar­tami umístěné u vchodu do této nádherné „firemní oázy“.

Nikdo z přítomných, mne nevyjímaje, otázku položenou naším průvodcem „Kdo ti muži jsou?“, neuhodl.

Nebudu vás napínat. Byli to firemní údržbáři. Pak jsem udělal pracovníkovi pro styk s veřejností velkou radost svou otázkou, proč jsou u vchodu do centra údržby ty píchačky?

Kdybych se nezeptal, musel by si ji totiž položit sám.