V únorovém vydání časopisu Echo (č. 8, 2018) jsme si přečetli úryvky z redakcí časopisu organizované diskuse o „romském holocaustu“ a zaujaly nás v ní názory a postoje historika Vojenského historického ústavu Jiřího Plachého. V ne příliš přátelské diskusi mimo jiné odmítal přijmout termín „česká kriminální policie“, neboť to podle něho nebyla „česká kriminální policie, ale protektorátní kriminální policie, podřízená německému velitelství“. Tento rozdíl považujeme za zcela zásadní.

Dr. Plachého jsme proto pozvali na naše už tradiční hanspaulské Rozmluvy, které se staly příležitostí – v malém fóru necelých dvaceti účastníků – diskutovat některá novodobá historická témata. Mluvíme-li dnes o Mnichovu, o okupaci, o II. světové válce, o masovém vyvražďování Židů, ukazuje se, že odcházejí pamětníci, což „povoluje“ zcela novou kvalitu relativizace těchto událostí. To považujeme za mimořádně varovné. Pro drtivou většinu dnes žijících lidí je to už pouhé teoretizování o něčem neprožitém. Nejhrůznější fakta tohoto období proto ztrácejí kontext, stále více je vytvářen dojem, že šlo o sadistické individuální činy a nikoli o oficiální politiku jednoho, do té doby vysoce civilizovaného a kulturního státu. Masové vraždění bylo oficiální politikou Hitlerova Německa.

Stále více proto v dnešní postfaktické době jde o „tvorbu dějin“, o vytváření dějin nových, dokonce – jak pěkně řekl jeden z účastníků Rozmluv – o umělé vytváření „nových vzpomínek“. Je to čisté politikum, stále si někdo chce přivlastňovat historii. Přestává být rozhodující, co se stalo. Jak řekl jiný z účastníků, „historie je nauka pro dnešek“. Na důležité věci je proto záměrně zapomínáno. V den 15. března se sice letos v Praze demonstrovalo – nebylo to však připomínání německé okupace, ale demonstrace proti Babišovi.