Chybí něco jiného – chybí naslouchání na straně těch, kteří mohou (a mají) v této věci rozhodovat, chybí jejich odvaha obhajovat a prosazovat řešení, kterým nebudou všichni tleskat, chybí – díky zaslepenosti mnoha politiků a intelektuálů v Evropě – schopnost vidět věci takové, jaké jsou.

Ony „věci“ jsou nesporné. Řecko přijetím eura přijalo parametry ekonomiky jiného typu. Stejně jako by Trabantu nepomohlo převzít jen několik náhradních dílů Mercedesu, nepomohlo Řecku převzít a zafixovat jistou, a jak dnes všichni vědí, pro ně nevhodnou výši měnového kursu. Nepomohlo mu zbavit se vlastní měnové politiky a zejména možnosti kurs změnit. Nepomohlo mu nezaslouženě získat statut perfektního dlužníka a tím i nízké úrokové sazby. Nepomohlo mu extenzívně si půjčovat (a navíc půjčky nepoužívat na produktivní investice, ale na spotřebu, vysoké důchody, nadměrné počty úředníků, vysoké vojenské výdaje, o velkorysém vyplýtvání spousty peněz na olympiádu ani nemluvě). Řecku byly darovány (nebo odpuštěny) stovky miliard euro a přesto jeho dluh přesahuje 175 % řeckého HDP (u nás 43 %). I tak není Řecko schopno zbývající dluhy splácet.

Všechny v historii známé dluhové krize byly řešeny výraznými devalvacemi, tedy znehodnocením měny o mnoho desítek procent a díky tomu nalezením nového pevného bodu, nového dna, od kterého se tyto země mohly odrazit a začít stoupat vzhůru. Řecko sice v euru „pevný bod“ má, ale když na tomto bodu stojí, zůstává pod hladinou. Aby v oné pomyslné vodě mohlo plavat, musí se od bodu, ke kterému je připoutáno, odpoutat. Musí mít místo kursu „pevného“ kurs „plovoucí“. To jsou základní prvky ekonomické abecedy.