Nemohu nezačít tím, že jsem poslední dva dny prožil v Bratislavě, kde jsem měl celou řadu setkání, rozhovorů, vystoupení, projevů. Za 28 hodin strávených v Bratislavě jsem asi osm držel v ruce mikrofon. Bylo to docela náročné. Netroufám si říci nic zobecňujícího o Slovensku, ale lidé, se kterými jsem se setkával, a nebylo jich málo, na mne udělali velmi dobrý dojem. Přesvědčili mne o tom, že je život – i politický a intelektuální – na Slovensku daleko bohatší a různorodější, než jaký dojem člověk získává z médií. Hlavně mne přesvědčili o tom, že toho o nás vědí neskonale více, než my o nich.

Jakkoli mám z této návštěvy, organizované primárně redakcí deníku Štandard, velmi dobrý pocit, jedna věc mne netěší. Za to ale nemůže Slovensko, za to můžeme my sami. V minulosti jsem do ciziny jezdíval s jistým sebevědomím a jistou pýchou na to, co naše země předvádí, ale tento pocit jsem postupně ztrácel a teď jsem si ověřil, že už ho nemám vůbec. To je zjištění bolestné.

Dnes ráno jsem považoval za nutné před psaním této glosy odeslat jedno „přání“ k narozeninám. Slovo přání jsem dal záměrně do uvozovek. Zítra, v sobotu 1. dubna má 94. narozeniny Milan Kundera. Jeho zdravotní stav je takový, že není možné psát jemu. Musel jsem psát jeho ženě, která se mu dlouhá desetiletí intenzivně věnuje. Napsal jsem jí, že „věřím, že Milan zde (myšleno v České republice – pozn. VK) nebude zapomenut, i když se tady zapomíná na všechny a na všechno. To už je naše tradice.“ Nejslavnější český spisovatel současnosti by si zasloužil, aby se nepsaly jen pamflety proti němu nebo pro něho.