Ve Stuttgartu jsem byl – nemýlím-li se – naposledy před deseti lety. Bylo to u příležitosti mého vystoupení na kongresu AfD a tehdejší prožitek pro mne zůstává nezapomenutelný. Vzpomínka není pozitivní: dominují v ní stovky vysoce ozbrojených policistů, kteří tam museli chránit účastníky kongresu. Něco podobného jsme v České republice mohli zažít naposledy v komunistické éře. Nikoli 25 let po jejím skončení.

I celá radikální politická, ekonomická a sociální transformace naší země proběhla v klidu a bez násilí. Ne náhodou se hovořilo o české sametové revoluci. Neměli jsme žádnou Antifu, žádné radikály na pravé straně politického spektra a levičáci spjatí s komunismem byli rychlou a úspěšnou transformací natolik otřeseni, že si žádné hlasité či násilné protesty nedovolovali. Stará levicová ideologie byla komunismem natolik zdiskreditována, že nepředstavovala skutečnou hrozbu. Nová levicová ideologie současnosti, která teď vítězí i u nás, je něco úplně jiného. Beru to jako osobní porážku, jako osobní selhání, jako osobní neúspěch. Měli jsme být na toto nebezpečí lépe připraveni.

Atmosféra v ulicích českých měst dodnes zůstává relativně klidná. Nová, tolik potřebná vzpoura davů – ve smyslu Ortégy y Gasseta – ještě ani zdaleka není na pořadu dne. Německo je v tomto smyslu pravděpodobně dále. Jak je to možné? Jsou Češi ve srovnání s Němci „mírumilovné holubice“? Je naše mentalita tak odlišná? Nebo jsme jen línější, pohodlnější a stále ještě dostatečně spokojení s životní úrovní, která až do éry Covidu rostla a která se již blíží průměru hrubého národního produktu na obyvatele v EU?