Ten název platil před hrozivou zprávou o blížícím se schválení projektu Dublin IV, který hrozí být revoluční změnou nejen azylového řízení v EU, ale i celé podstaty EU.

Už jsem zde v prosincovém čtvrtečním ránu mluvil mnohokráte a vždy bylo těžké vymyslet název. Pro mne je to to nejtěžší. Od názvu se všechno odvíjí, alespoň pro mne. Já názvy beru vážně. Naopak mne zlobí, že je mnoho řečníků vážně nebere. Zkontroloval jsem i název svého loňského vystoupení, který byl „Západ na cestě změny: nastává něco takového i u nás?“. Ten se mi – viděno dnešníma očima – moc nepovedl. Nejsem si jist oběma částmi tohoto názvu, tedy ani o Západě, ani o nás.

Velká Británie brexit sice ještě neodpískala, ale její rozpaky, nepřesvědčivost, nedůslednost a nekoncepčnost jsou pro mnohé z nás velikým zklamáním. Stále při svých cestách po Evropě opakuji, že my už jsme po půl roce od voleb, které byly v červnu 1992, rozdělovali stát, zatímco oni mají od referenda rok a půl a nic moc se neděje. Snaží se nám říkat, že to mají těžší, což je i není pravda. Mají sice v Bruselu nepřátelského protihráče, to Slováci v Praze neměli, ale aktivní musí být oni, nedá se čekat, že budou aktivní Juncker s Tuskem.

Trápí je costs, tedy náklady brexitu – dívají se na mne překvapeně, když jim říkám, že musí začít od benefits. Buď je pro ně dostatečným benefitem návrat rozhodování o jejich vlastní zemi z Bruselu do Londýna, nebo to neměli chtít. Že budou costs malé a krátkodobé, což víme na základě naší zkušenosti, nechápou nebo nevěří. Přijali argumentaci druhé strany. Znovu opakuji – je-li to tak, pak jsem se v Britech zklamal.

V USA je sice Trump ještě prezidentem, ale tlak na něj je obrovský, vládní mašinerie ho neposlouchá a on sám dělá rozporné kroky. Brání se, nepodařilo se mu dostat se do protiútoku. Nejsem si jist, že má na protiútok sílu i vizi. Za jeho největší pozitivní činy, které mají nemalý význam i pro nás, považuji