Václav Klaus, Jiří Weigl: IVK k letošním parlamentním volbám

To je docela vysoké číslo, v tomto ohledu nejsme žádnými politickými začátečníky. Už by nám proto neměly být omlouvány začátečnické chyby. IVK, i když není a nikdy nebyl navázán na žádnou z kandidujících politických stran, považuje parlamentní volby za jednu z dominantních politických (a společenských) událostí letošního roku a diskusi tohoto tématu za jednu z priorit své aktivity po celý tento rok.

Není to žádná změna. Podobně jsme přistoupili i k volbám minulým a reagovali na ně – před volbami i po nich – články, texty, vystoupeními v televizi i na různých diskusních fórech, speciálním volebním sborníkem ve formě knihy i veřejným diskusním seminářem. Stejně tak tomu je a bude i letos.

Snažíme se co nejvíce učit se z minulosti. Nezačínat argumentačně stále znovu. Připomenutí minulých voleb zařazením publikace čtyři roky starého textu kolegy Jakla do dnešního sborníku považujeme za zajímavou a inspirativní formu srovnání situace v roce 2021 s dneškem.

Tehdy jsme se před volbami netajili svým, na první pohled přehnaně pesimistickým názorem, že volby žádnou radikální změnu k lepšímu přinést nemohou. Byli jsme přesvědčeni, že v naší, sice „brblající“, ale relativně spokojené zemi, navíc v této chvíli otřesené a znejistělé právě probíhající pandemií covidu, poptávka po skutečné změně ve veřejnosti neexistuje. Změně nikoliv jednotlivostí, ale věcí podstatných. Změně, kterou bychom si my naopak velmi přáli.

V řadě našich textů jsme v poslední dekádě analyzovali neblahé trendy ve směřování EU i celé západní společnosti, které se s jistým zpožděním a bez jakéhokoliv odporu ze strany domácí politiky promítají i k nám. Dlouhodobě si všímáme ideové vyprázdněnosti našich hlavních politických stran a hnutí a za zhoubné jsme považovali svedení hlavního politického střetu na scestí hesly „Antibabiš/Antizeman“. Neviděli jsme žádné relevantní politické síly, které by byly schopny se těmto hrozbám vážně postavit a mít šanci získat dostatečnou politickou podporu veřejnosti.

Přesto jsme v našem sborníku „Volby ’21 – budou o něčem?“ (vydaném v srpnu 2021) vyjádřili jistou naději (či možná spíše jen přání), že by snad tyto volby mohly být zárodkem obratu, jistým posledním zvoněním vyzývajícím ke změně politiky.

Dnes, po čtyřech letech, smutně konstatujeme, že se tak nestalo. Žádný zárodek obratu nenastal, žádné poslední zvonění neproběhlo. Dokonce spíše naopak. Volby 2021, zejména jejich následné, v podstatě antipolitické koaliční vládnutí, v němž politické strany – vzhledem ke svým jakoukoli ideologii postrádajícím, a proto zcela neproduktivním předvolebním koalicím (připomínajícím neblahou éru Národních front třicátých let i období našeho komunismu) – ztrácejí svou jakoukoli individualitu. Naději na potřebnou zásadní změnu politiky to na dlouho pohřbilo.

V uplynulém volebním období se navíc všechny politické, ekonomické, společenské, kulturní i zahraničně-politické negativní trendy, o nichž jsme psávali dříve, dále výrazně posunuly a prohloubily. Dnes už proto nejde jen o nářky několika jasnozřivých (či dezolátních) analyzátorů politického, ekonomického a společenského vývoje naší země, kdo si jich všímá. V teď končícím volebním období tyto trendy dopadaly konkrétně a nemilosrdně na všechny – na jednotlivé občany a jejich rodiny, na naše firmy, na celou EU a na naše postavení v ní – a proto začaly být výrazněji vnímány. Může to znamenat nějaký posun politické situace? Názorem IVK je, že by to bylo moc třeba.

V uplynulém období jsme vydali dvě knihy s názvem „Sebedestrukce Západu“ a „Sebedestrukce Západu 2.0“, v nichž jsme se snažili popsat rozkladné trendy, které za zrychlujícím se úpadkem a ztrátou pozic Západu stojí. Čas v tomto směru dále pokročil, pád se evidentně zrychluje. Vidíme to v Evropě, vidíme to ve světě, ale – a to neméně – i u nás. Lze říci, že je od minulých voleb prakticky ve všech ohledech situace viditelně horší.

Covid sice nevysvětlitelně rychle a jakoby klidně a potichu zmizel, ale do hry vstoupily další, neméně zásadní výzvy, které poznamenaly a poznamenávají současnou epochu – válka na Ukrajině, sto let v našem světě neznámá výše inflace, která znamenala útok na ty chudší i na celou střední třídu, a absurdní boj proti klimatické změně, který nás výslovně ožebračuje. Současně dochází k zásadním geopolitickým změnám – z atlantického prostoru se těžiště světového vývoje přesouvá do indo-pacifické oblasti, i když v Evropě se – stejně jako kdysi na Titaniku – stále tančí. Svět se stává multipolárním, zásadní změny dopadají i na dosavadního dlouholetého světového hegemona USA, i když ten se jim snaží bránit. Jím prováděná obrana není vždy v náš prospěch.

Tyto změny však pro vznik a nástup nových trendů v ideologii, politice, ekonomice i technologiích zatím pro nás nejsou určující. Evropa navíc za USA minimálně o jednu časovou fázi zaostává, přebírá tyto trendy se zpožděním a Česká republika v tomto ohledu zaznamenává další zpožďování i za západem našeho kontinentu. To vše musíme dnes, na prahu našich letošních parlamentních voleb, takto jednoznačně (a k naší neradosti) konstatovat.

Zatímco v USA vidíme zřetelnou reakci veřejnosti na předchozí dominanci levicového progresivismu, symbolizovanou triumfálním vítězstvím Donalda Trumpa v prezidentských volbách, Evropa potvrzuje ztrátu schopností pro vnímání neradostné reality a snaží se pokračovat ve svých levičáckých politikách, které ji už dlouhou dobu táhnou dolů. U nás progresivismus – který je základem myšlení naší dnešní vládní koalice – slaví až teprve teď největší triumfy, neboť tuto politiku u nás iniciativně prosazuje a uskutečňuje až dnešní, údajně pravicová vládnoucí koalice a její – v našich očích – zcela zdiskreditovaní představitelé.

Proto jde hlavně o to, zda budou naše říjnové volby vzpourou proti všem těmto neblahým tendencím, nebo zda budou tyto volby jen zástěrkou – dokumentující, že máme demokracii – a nic nepřinesou. Nevoláme po revoluci (s velkým R), mluvíme alespoň o vzpouře, o vyjádření vážného nesouhlasu. Porovnejme to se zahraničím, aby bylo jasné, o co nám touto formulací jde. Americké volby byly evidentní vzpourou, německé byly jen onou zástěrkou, která dosavadní tendence dokonce velmi nepříjemně prohloubila. Nepříjemně zejména pro nás, pro sousedy Německa.

Jestli se někomu zdá slovo vzpoura příliš silné, pak se ptejme – méně dramaticky – budou-li naše letošní volby výzvou k politické akci. Či nebudou. Zda budou znamenat zpochybnění některých více méně mlčky přijímaných dogmat, které k nám přicházejí ze Západu, zejména jako produkt nedemokratické Evropské unie.

Ukrajina, masová migrace, zelená dogmata – to jsou evidentní priority našeho i evropského současného establishmentu. Změní se to? Je zřejmé, že má tento establishment u moci udržet válečná hysterie, zbrojení a eskalace mezinárodního napětí. To zásadně odmítáme. Tento postoj však dnes představuje celou jednu stranu naší volební „barikády“, která ve své ideové všehochuti nahradila původní, ideově čitelnou socialistickou levici. Ta byla po celou polistopadovou éru snadným soupeřem, teď je to mnohem obtížnější, neboť lidé podstatu této změny stále ještě jen nedostatečně chápou. Volební aktivity těch, kteří chtějí ve volbách uspět, by jim to měly napovědět.

Druhá strana volební barikády je ještě méně zřetelná. Živí ji u nás široce sdílená nespokojenost s neuspokojivými výsledky dnešního, v podstatě levičáckého vládnutí. Nespokojenost, která je dosud spíše nespokojeností s jednotlivostmi než projevem schopnosti vidět příčiny v evidentních systémových defektech současnosti. Problémem je, že dosud nikdo – nikoli jednotlivec, ale politický subjekt – nebyl schopen tuto nespokojenost artikulovat a přeměnit ji v úspěšnou politickou akci. Náš politický systém je evidentně v krizi, a především jsou v krizi tradiční politické strany. Z toho plyne naprostá absence smysluplného vládnutí. Není to navíc jenom náš problém, projevuje se to v celé Evropě.

Ještě větším problémem je nepřevedení programu proti něčemu v pozitivní volební plán pro něco. Na politické scéně převládají marketingové, umělé, agenturami vytvořené projekty nad seriózními politickými organismy. Pasivní veřejnost je těžké jimi oslovit a nelze získat její trvalejší podporu.

Vládnoucí progresivistický establishment není ochoten nechat se odstavit od moci. Jeho mocenské orgány to říkají zcela nezakrytě. Marginalizuje, diskriminuje a šikanuje jakoukoli vážnou opozici, potlačuje svobodu slova, pod záminkou boje proti dezinformacím a nenávisti umlčuje kritiky, neváhá měnit pravidla volební hry, volby manipulovat (zavedením korespondenční volby) či přímo rušit v případě neúspěchu (Rumunsko). Jakákoli skutečná opozice je vytlačována na okraj, dehonestována, skandalizována a obviňována z proruských sklonů.

Vládnoucí establishment má snahu recyklovat téma Antibabiš a současně u široké veřejnosti vyvolávat strach a pocit ohrožení ze strany Ruska. Proto chce tématem voleb učinit domnělou ruskou hrozbu či údajné – samozřejmě neexistující – pokusy kohosi u nás o vymanění se ze Západu a o obrat k jakémusi údajně východnímu směřování naší země. Nikdo takový – jakkoli významný – u nás však neexistuje. To je jen vytváření fiktivního nepřítele.

Je to samozřejmě absurdní. Zásadním ohrožením je pro nás něco úplně jiného – je jím velmi konkrétní politika vnucovaná nám z Bruselu pod hlavičkou Green Dealu, azylové politiky a zrušení práva veta členských států. Tyto, pro nás naprosto nevýhodné plány a záměry jsou naproti tomu velmi konkrétní, velmi hmatatelnou hrozbou. Jsou bezprostřední hrozbou nejen pro životní úroveň a budoucnost našich občanů, ale i pro samu existenci našeho státu.

Nelze očekávat, že bez zásadního střetu a bez otřesu dosavadní evropské politiky může dojít k nějaké změně. Trváme ale na tom, že náš dosavadní konformismus nemůže již nadále zůstat konstantou české politiky. Potřebujeme politiky a vládu schopnou postavit se na odpor i za cenu zásadního střetu. To by mělo být zásadním tématem voleb. Máme strach, že nebude.

Pokud nedojde ve zbývajících týdnech ke změně, promarníme další příležitost a volby valný smysl mít nebudou. Za čtyři roky budeme psát podobný text.

1. 8. 2025, text vyšel jako úvod ke knize Volby 2025: po čtyřech letech Fialovy vlády

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause