Poláci ho znají daleko lépe než já – cizinec – byť pocházející ze sousední země. Měl jsem řadu možností se s ním setkávat, ale vím, že můj pohled na něho je a zůstane pohledem z vnějšku.Desáté výročí nástupu Lecha Kaczyńského do prezidentského úřadu země, kterou tolik miloval a kterou tak dobře reprezentoval, je příležitostí vzpomenout si na něho, připomenout si jeho názory a politické postoje, jeho politické činy, jeho život a – bohužel i jeho zcela nečekanou, tragickou a hlavně předčasnou smrt, se kterou se mnozí dosud nedovedeme vyrovnat. Totéž musím říci i o jeho nejbližší celoživotní pomocnici, partnerce a spolupracovnici, jeho ženě Marii. 

Prezidenta Lecha Kaczyńského jsem mezi evropskými a světovými politiky považoval za svého nejlepšího přítele. Byl vůči mně velmi přátelský. Byl velmi „polský“ (a z toho důvodu, oprávněně, velmi sebevědomý). I když vždy existovaly rozdíly mezi českými a polskými pohledy na různé momenty historie – vzhledem k nestejné geografické poloze, odlišné velikosti a lišící se historické zkušenosti obou zemí – rozuměli jsme si dobře.

V České republice jsme oceňovali, že byl skutečným přítelem naší země. Odvažuji se říci, že během jeho prezidentování byly česko-polské vztahy nejlepší v historii. Mezi Čechy a Poláky (a pravděpodobně více na polské straně) bývala mnohá nedorozumění, nedůvěra a podezírání, ale Lech Kaczyński se na nich nepodílel. Věděl, že pro udržení elementární suverenity a nezávislosti Polsko a Česká republika (a pokud by to bylo možné i další dvě visegradské země) by měly jednat v souladu a – je-li to možné – společně. Obával se jak Bruselu, tak Moskvy. Vynecháme-li vzdálenější minulost a mluvíme-li primárně o post-komunistické éře, trochu jsme se lišili. Musím se přiznat, že se více obávám Bruselu. On se – zcela pochopitelně – více obával Moskvy.

Naše názory na dlouhodobě ničivé efekty nepřirozenou, konstruktivistickou, v mnoha ohledech zbytečnou, lidem v Evropě nedobrovolně vnucovanou unifikaci evropského kontinentu, organizovanou kosmopolitními evropskými elitami, které podceňují nezastupitelnou roli národních států v Evropě, byly velmi blízké. Pravděpodobně z poněkud rozdílných důvodů. Já byl vždy více anti-evropský, myšleno anti-EU. On byl vždy více pro-polský. Být pro něco je obvykle lepší, než být proti něčemu. To dávalo prezidentu Kaczyńskému nezbytnou sílu a zajišťovalo mu to silnou politickou podporu jeho spoluobčanů. Moje kritika EU byla abstraktnější, teoretičtější, koncepčnější, obtížnější pro porozumění.