Když jsem v lednu letošního roku dostal Vaše pozvání, nejdříve jsem nevěřil, že IKEM pořádá ekonomickou konferenci. Myslel jsem, že je to omyl. Byl jsem však rezolutně ubezpečen, že to omyl není. Když jsem si minulý týden přečetl v programu, že zde dnes bude přede mnou přednášet prof. Höschl o syndromu vyhoření, byl jsem znovu znejistěn. Nezdálo se mi to být ekonomickým tématem. Tomuto pojmu navíc nerozumím. Jako laik jsem si vždycky myslel, že je tento módní výrok pouhou zástěrkou přiznání, že v určitých případech nemocí není k dispozici žádná vhodná kauzální hypotéza. Škoda, že jsem přišel pozdě, mohl jsem být v tomto ohledu poučen.

Vyzvali jste mne promluvit o perspektivách Evropy, což mne vybízí k bonmotu, že je Evropa vyhořelá a že proto žádné perspektivy a žádnou budoucnost nemá. A že na to není žádný lék.  V této zkratce to ode mne vypadá jako nadsázka, ale já jsem přesvědčen, že to příliš daleko od pravdy není. Dovolte mi k obhajobě tohoto názoru říci pár slov.

Začnu optimistickou tezí, že nežijeme ve stacionárním světě a že se v dnešní době v Evropě něco významného mění. Status quo není udržitelný. Nezdar současné formy evropské integrace začal už být příliš evidentní. Éra výlučné apologetiky Evropské unie skončila. Pronést kritickou řeč k EU už není žádným hrdinským činem. Dnes je normální, ne-li dokonce povinné Evropskou unii kritizovat, i když jen v určitých mezích. To dělají skoro všichni – s výjimkou bruselské administrativy a na ni napojených skupin eurofilních aktivistů v jednotlivých členských zemích.

Člověk musí být mimořádně zarputilý, necitlivý a ideologicky předpojatý, aby tragické defekty Evropské unie neviděl. Přesto je můj příliš ostrý pohled u nás i v Evropě ojedinělý. Na rozdíl od politicky korektní, tedy povolené kritiky EU jsem přesvědčen, že dlouhou dobu známé defekty EU jsou vrozenými vadami, tedy nikoli parciálními chybami, které je možné vyřešit ve starých kolejích jdoucími reformami. Ostrost mého pohledu, kterou radši avizuji hned na počátku, je spojena s mými životními zkušenostmi. Ty mi říkají, že v tomto případě ani reformy, ani něco jako perestrojka nestačí.

V komunistické éře jsme – alespoň někteří z nás – ostře vnímali nejenom nesvobodu a ponižující osobní útlak, ale i arogantní konstruktivismus lidské společnosti, hrubou manipulaci lidí, intenzivní indoktrinaci mladých generací a v neposlední řadě revoluční ambice vytvořit „nového komunistického člověka“. To nás trápilo více než nemožnost cestovat i než nízká životní úroveň. Začínám mít z dnešní EU stejný pocit.