Milana Uhdeho mám rád. Mám ho rád za jeho umělecké dílo, které vznikalo za dobu posledního složitého a dlouhého více než půlstoletí, za způsob, jak se vyrovnával – nikoli na odiv dávaným disidentstvím – s těžkou dobou 70. a 80. let, za odvahu, hraničící s naivitou, se kterou se jako jeden z mála po roce 1989 pustil do politiky na pravé straně politického spektra (za což jsme mu byli vděčni, neboť jsme byli ukřičováni nafoukaným světem kultury, který byl – se svými nároky být, i pekuniárně, vysoce a to aprioristicky uctíván a oceňován námi ostatními – zcela zákonitě na druhé straně polistopadového demokratizačního procesu), i za jeho zajímavé návraty k minulosti se svým „Druhým čtením“, atd., atd.

Konec konců jsem to všechno vyjádřil tím, že jsem mu v roce 2011 udělil prezidentskou zlatou plaketu u příležitosti jeho 75. narozenin.

V Kontextech č. 12, 2012 jsem však četl jeho rozhovor s Františkem Mikšem a s jednou jeho částí se nemohu smířit. Nejde mi tímto svým krátkým textem o příspěvek ke strašlivě zjednodušeně interpretované době devadesátých let u nás, na což jistě bude lepší chvíle až odstoupíme o kousek dál a budeme o tom mluvit bez emocí (a bez pokusu politicky ovlivňovat dnešek) a navíc to není jen na pár vět. Jde mi spíše, a to výlučně přátelsky, o Milana Uhdeho a o to, aby nežil v bludu či omylu.

Vím, že to má u svých literárních kolegů a přátel těžké. Říká to ostatně i ve svém rozhovoru: „Ztíženou situaci jsem měl i jako nedávný politický spolupracovník Václava Klause.....nikdo mně nic nevyčítal, jen mi v prvních letech po návratu z politiky zbylo málo kamarádů, kteří by se mnou rádi zašli do hospody“ (str. 8). Tomu více než rozumím a o to obdivuhodnější byl vstup Milana Uhdeho do politiky (kde ho ostatně jeho příliš mladí, rychle se v politice zabydlující kolegové v parlamentu také moc rádi neměli). On také jistě ví, že kdybych já nad tehdejší šedí a přízemní ambiciózností poslanců, kteří navíc měli velmi různé následné politické osudy, jeho zvolení předsedou Poslanecké sněmovny nevyvzdoroval, nikdy by tento vysoký ústavní post neměl. To neuvádím jako svou zásluhu, měl jsem na tom zájem. Moc jsem chtěl, aby tento post v této složité chvíli zastávala lidsky vyzrálá osobnost, ale přidělal jsem si tím i mezi poslanci ODS dost nepřátel.