Určitě vyjádřím postoj nemalého množství lidí, když řeknu, že ve veřejném prostoru je naprosto neomluvitelně málo zastoupen smutek, autentické rozhořčení, nechápání, jak se něco takového mohlo dopustit, zoufalství z beznaděje, že člověk nemá šanci něco udělat, pocit bezmoci, že rozhodující světoví politici sice mluví, ale nekonají.

Tyto pocity jistě mají ti skutečně trpící, ti zmrzačení, ti umírající. Mají je i jejich nejbližší, ale ani ti nemají možnost situaci ovlivnit. Svět, nebo aspoň ten nás zajímající západní svět, s nímž se identifikujeme, čeká. Vydává sice silné výroky (ale většinou jen pro domácí publikum, neboli pro příští volby), ale nic k zastavení války nedělá.

Výmluva, že nic dělat nejde, není obhajitelná. Vypadá to spíše jako čekání na to, že to nějak samo dopadne, doplněné vírou těch čekajících, že agresor – když budeme na Ukrajinu posílat více a více zbraní – prohraje. Není tato hrůzná, ničivá, naprosto nepřijatelná a neospravedlnitelná, ale stále ještě jenom relativně „malá“ válka nezastavitelná hlavně proto, že je součástí něčeho daleko většího? Něčeho, co opravdu zastavitelné není?