Argumenty jsou poměrně triviální – Evropa není ekonomicky dostatečně homogenní entitou(a nemá takovou míru cenové a mzdové flexibility a mobility práce, aby to nevadilo) a Evropa není a nemůže být entitou politickou (nevytváří ji jeden národ a není v ní pocit identity a z ní vyplývající solidarity).
To jsou dlouhodobě platné charakteristiky, které se v čase mohou měnit a také se mění, ale jen pomalu. Urychlit jejich pohyb je možné jenom násilím, nikoli politikou. Kohl a Mitterrand – se svou osobní zkušeností z II. světové války, jejíž vznik zcela mylně interpretovali jako důsledek roztříštěnosti Evropy do malých států, vážnost a význam těchto charakteristik nebrali v úvahu, resp. věřili v jejich snadnou změnitelnost politickými zásahy. To jsem označoval za rezidua komunistického myšlení, za analogii hesel „poručíme větru a dešti“.
Evropa může být, i když i o tom pochybuji, sjednotitelná jenom evolučně, nikoli politickým rozhodnutím, nikoli revolučně. Není náhodou, že politické rozhodnutí zavést euro Evropu nesjednotilo. Způsobilo něco daleko horšího – narušilo přirozené evoluční procesy a vyvolalo opačné efekty. To v 80. letech postřehla – mezi relevantními evropskými politiky jako jediná – Margaret Thatcherová, která správně předvídala, že to v Evropě povede k novým nepřátelstvím mezi státy, že politika potlačování role národních států učiní Německo ještě větším a mocnějším a že místo „evropského Německa“ vznikne „německá Evropa“. K tomu se Evropa již dnes rychle přibližuje.
Euro nejen Evropu nesjednotilo, ale zbavilo ji tolik potřebné pozornosti jednotlivých zemí k vlastním financím. Teze, že nic nedává zemím takový pocit disciplíny jako vlastní měna, je určitě pravdivá. Dluhová krize je toho důkazem.
Odpověď Václava Klause na otázku Newsletteru Institutu Václava Klause - leden 2014.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: klaus.cz
