Rozdíl mezi oslavou a připomenutím je zejména pro některé z nás zcela zásadní. Pro mne osobně komunismus není předmětem mého akademického studia nebo mé zvědavosti. Nesledoval jsem jej ze zahraničí. Měl jsem smutné „privilegium“ v tomto systému prožít čtyřicet let svého života.

Opakovaně říkám, že jsme toto v této době mnoho ztratili, ale hned dodávám, že jsme se také mnohému naučili. Tato zkušenost zostřila náš pohled na svět. Náš život v komunismu byl příležitostí k tomu, abychom získali hlubokou znalost tohoto vysoce centralizovaného, represivního a nedemokratického, dirigistického a intervencionistického politického a ekonomického systému v jeho nejčistší podobě.

Tento „ostrý pohled“ jsme neztratili. Máme ho i teď, kdy prožíváme dnešní politickou a ekonomickou realitu Evropy (a celého Západu), která postupně nabývá stále více prvků blízkých naší komunistické minulosti.

Skutečnost, že komunismus skončil, vůbec neznamená, že jsme dosáhli konečného vítězství. Na rozdíl od těch, kteří v okamžiku pádu komunismu žili na svobodném Západě, jsme nebyli tolik překvapeni, že jeden z nejiracionálnějších, nejrepresivnějších, nejkrutějších a nejneefektivnějších systémů v lidských dějinách přestal existovat tak náhle a tak poklidně. Věděli jsme, že v mnoha ohledech byl už tehdy jen prázdnou skořápkou. Stejně tak jsme věděli, že v samém závěru éry komunismu už téměř nikdo nevěřil v jeho původní ideologické pilíře, v marxismus a komunistickou ideologii.

Komunismus „odešel“ sám, nebyl poražen. Jsou jednotlivci, či celé skupiny lidí, kteří takovou interpretaci tehdejších událostí odmítají a kteří tvrdí, že to byli oni, kdo porazili komunismus, ale to je, mírně řečeno, sporné. Neměli bychom vytvářet nové mýty.